Známe je dobře. Jsou naše. Bolí a to je nám nepříjemné. Bolí a tím zároveň vnímáme, že jsou. Zároveň se dají jen těžko nahmatat nebo alespoň vidět. Jmenují se různě, ale vždycky jde vlastně o totéž. Bolesti, trápení, zranění, ublížení, kříže… Prakticky celý svůj život hledáme cestu jak bez nich žít. Jak dosáhnout míru, sebepřijetí. Dříve či později dospějeme (ó hrůzo dospělosti) k přesvědčení, že bez nich to nejde, ale pak se znovu a znovu bráníme a hledáme účinnou léčbu.

Na rozdíl od tradiční symptomatické medicíny, hledá „nevyléčitelně“ náboženský člověk také cestu kauzální léčby. Moderní psychologie se touto cestou zabývá již velmi dlouho a jen málokdo dnes pochybuje o významu například psychoterapie. Na vlastní oči jsem viděl pokroky lidí, kteří se v terapii dotkli svých ran a jejich život tak nabral znovu směr, kterým byla především hluboká touha žít. V křesťanství však kauzální léčbu můžeme najít také. Je totiž jeho samotnou podstatou.

Ovšem na to podstatné se velmi často zapomíná, a tak se i v křesťanství stalo oblíbenější vyhledávání Boha za účelem symptomatické léčby. Takovýto způsob víry ale velmi často ulpívá na povrchu fanatismu.

Autor textu ve svém kostele v Písku -foto: www.ccsh-pisek.cz

Ohromný rozmach evangelizačních léčitelů, kteří nabízejí Krista jako zázračnou pilulku se v posledních letech naštěstí zastavil. Na druhou stranu přicházejí jiní fanatičtí guruové (ti tradiční), kteří na své oběti jenom křičí a říkají jim „jen tady u nás je tvoje spása“. Ježíš ale takto neuzdravoval. Jeho přístup byl cele individuální. Lidí se dotýkal, bral je za ruku, povídal si s nimi, měl je rád. Uzdravoval láskou. On sám se láskou stal.

Velmi často přicházejí lidé do kostela se svým zraněním, aby je Ježíš uzdravil, ale ono se to nedaří. Proč asi? Chceme snad po Kristu, aby vyplnil prázdnotu našich ran a zacelil krvácející místa světlem, nebo bychom raději žili dál „náš spokojený život, bez problémů“ ?

Pokud skutečně jdeme za Ježíšem, pokud jsme se skutečně rozhodli na tuto cestu vydat, pak nesmíme zapomínat na to, že je to cesta a cesta prostě mívá svá úskalí, zatáčky, křižovatky, příkopy, stoupání i klesání. Mám totiž pocit, že jedině tam, kde nás to bolí, kde jsme ublížení a zničení, jedině tam jsme schopni se setkat s Bohem. Právě tam je možné se opět připojit k vlastnímu příběhu, který doposud žili ti druzí. Přijmout své rány je totéž jako se uzdravit.

Na hlubině vlastních temnot se setkáme sami se sebou, bez příkras, titulů a funkcí. Poznáme možná, že naše bolest byla tou cestou. Cestou jak potkat svůj příběh a připojit se k němu. Ovšem odvaha žít je úzce spojena s tím, že bolestem, křivdám, křížům budeme čelit vlastně neustále. Chesterton říkal: „Nazvěte svůj omyl zkušeností a jeho tíha bude o polovinu menší.“

Můžeme tedy říci, že naše trápení nejsou ani omyly, ani hříchy (ve smyslu nezvratné zkaženosti), ale zkušenosti, které nás vedou ven z temnot. Jak chceme být uzdraveni, když přijdeme do kostela, ukážeme Ježíšovi své rány a hned po požehnání si je zase odnášíme domů, abychom měli "co" přinést příště? Není to trochu nudná a beznadějná strategie?

Zdá se, že jednodušší je neustále kroužit kolem vlastních zranění než odpustit, požádat o odpuštění, uzdravit se... a jít dál na naší cestě víry. Vstříc možná novým zraněním, novým rizikům, ale také novým dobrodružstvím a zkušenostem.

Autor je farář Církve Československé husitské v Písku

Inspirativní fotografie symboliky kříže z cyklu Duchovní nacházení Jana Vávry