Každá veliká a významná slavnost předpokládá poctivou a dobře promyšlenou přípravu. Pro křesťany jsou vrcholem církevního roku Velikonoce. Během nich si připomínají smrt a zmrtvýchvstání Ježíše. Od toho se odvíjí porozumění Božímu zjevení v dějinách židovského národa, které se zhmotnilo právě v osobě Ježíše, vyznávaného Božího Syna. Bohatá křesťanská tradice rozvíjející jednotlivé výpovědi a formulující závazné vyznání během dějin vychází vždy z tohoto ústředního tajemství. Na začátku svého veřejného působení byl Ježíš vystaven na poušti pokušením, která trvala 40 dní. Postil se. Obstál a nepodlehl. Připravil se tak k důslednému a věrohodnému kázání o Božím království. Neponechal nic náhodě. Dal tím příklad všem, kdo se ho odhodlali následovat. Od jeho postoje se odvíjel obsah a délka postní doby, která začíná tzv. Popeleční středou a končí středou před tzv. Zeleným čtvrtkem. Neděle v tomto období postními dny nejsou. Veliká slavnost si zaslouží důkladnou přípravu.

Ve slově postit zaznívá pustit, opustit. Zbavovat se všeho, co překáží v pravdivém a laskavém přístupu k druhým. Zanechat všeho povrchního, líbivého a duchovně laciného. Nenechat se ukolébat svojí slušností a korektností. Překonat pohodlnost a nalézt odvahu podívat se na své slabosti a nedostatky. Zříci se něčeho, co máme rádi a na čem lpíme. Netýká se to zdaleka jen jídla.

To vše předpokládá touhu po změně smýšlení a silnou vůli ji prosadit. Bylo by naivní, kdybychom zůstali u vnějšího odříkání si něčeho, co sice vyžaduje nějaké úsilí, ale omezuje se na vnější čin, který nemá spojitost se změnou vnitřního smýšlení. Smyslem půstu je vnitřní obrácení, jehož vnějším znamením je skutek, jímž vybočujeme ze svého běžného každodenního života. Vybočením se nemíní nějaká mimořádnost, přesahující dosavadní síly. Už vůbec neznamená zanedbávání běžných povinností a zúžení své činnosti na splnění toho, co jsme si postem vytyčili.

Z čistě zdravotního hlediska půst v pokrmech a nápojích prospívá lepší tělesné i duševní kondici. To ovšem není jeho cílem. Nemá nic společného s hladověním ani ho není záhodno zužovat na redukční dietu. I když zdravá péče o tělo si zaslouží pozornosti, z duchovního pohledu se jedná stále o soustředění na sebe sama. Zdaří-li se zkrocení našich chutí, přichází uspokojení, že jsme něco dokázali a ještě navíc utužili svou vůli. To nestačí.

Půst nás má naopak vyrušit z naší pohodlnosti a sebeuspokojení. Projevená silná vůle něco se sebou dělat se soustřeďuje na pohled do našeho nitra, v němž se nalézá i mnoho hluchého, zbytečného, vadného a chybného. S odvahou nahlédnout svůj duchovní stav vykročíme na první stupeň pomyslného žebříku, jehož stupínky nás vedou výš – od zakalenosti našeho ledví k jasu dobrého a milosrdného Boha, který s něhou čeká na naše obrácení. Půst je pupeční šňůrou spojen s obrácením. Bez něho se stává pouze znamením silné vůle a vnější změny. Ukazuje-li na vnitřní proměnu, dostává svůj pravý obsah a smysl. Niterná proměna nekončí u touhy a vůle napravovat svá selhání a zbavovat se návyků a sklonů. Lidská hříšnost může být vyvedena ze slepé uličky a očištěna živým a odevzdaným vztahem k Bohu, který se v plnosti sdělil v Ježíši, Božím Synu. Podstata obrácení spočívá v odvrácení se od hříchů a v odevzdanosti a vydanosti odpouštějícímu Bohu. Je vedeno touhou jednat jako On. Teprve tehdy nabývá půst svého pravého obsahu.

Zasmušilost tváře a ponurá vážnost nemá v něm prostor. Navzdory veškerým nepříjemnostem při nazírání na svoji hříšnost převažuje radost, že Někdo na nás čeká a ve vší naší křehkosti nás přijímá. Postní doba ústí do velikonoční radosti, mající svůj zdroj ve skutečnosti, že v Ježíši vítězí světlo nad tmou, život nad smrtí. Toto vítězení a trvalá radost z něho je otevřeno i nám.

2. 2. 2011 – psáno pro Christnet - Václav Malý, biskup