Jsme dětmi těch, kteří v této době rozhodovali a jednali, a nikdo z nás neví, na čí straně stáli jeho předci. Jedině objektivita, pravda, tolerance a úcta k druhému jsou cestou do budoucnosti, zvláště pak v situaci, kdy naše země stojí na křižovatce, kdy se potácí ve složitých vnitřních napětích a kdy nezná z tohoto bábelu cestu.

Plamenné diskuze a vzbuzené emoce, které se vztahují ještě k nestojícímu Mariánskému sloupu, odhalily hnisající rány, které bych přirovnal k metastáze. Ukazuje se, že jsme tři desetiletí po sametové revoluci nedokázali zhodnotit ve svobodě a na obecné rovině pád Rakousko-Uherska a nastoupení Československé republiky.

Magazín Christnet přinesl 19. října článek evangelického teologa Martina Vaňáče s názvem „Několik poznámek k Národnímu eucharistickému kongresu“. Nepochybuji, že se snaží o seriozní zamyšlení, vždyť připomíná, že osobně se celé události neúčastnil. Chtěl bych použít některé jeho náměty spíš jako odrazový můstek k poznámkám vlastním, nejde tedy o polemiku, ale jakési glosování a pohled z dalšího úhlu.

Bývám znovu a znovu dotazován na otázky spojené s majetkovým narovnáním mezi státem a církvemi. Účastním se mnohých debat na různých fórech nebo v médiích, kde se toto důležité a přitom již docela ubíjející téma probírá. Velmi často se opakují námitky protivníků navrhovaného řešení a já musím objasňovat to, o čem bych si mohl myslet, že již přece musí být všem zřejmé.

V neděli dopoledne po bohoslužbě s papežským nunciem Giuseppe Leanzou a s kardinálem Miloslavem Vlkem jsem obdržel zprávu o úmrtí prezidenta Václava Havla.