Na Diskuzích portálu ChristNet.eu se rozvinula debata o přenosu půlnoční liturgie z Ostravy. Téma uvedl Prokop Remeš, který měl z přenosu rozpačité pocity. "Mám obavu, že televize zase jednou prošustrovala příležitost oslovit diváky v „šedé zóně", napsal Remeš. K debatě přispěl- jako člověk, který léta působil v mediích - několik více méně faktických poznámek i Jiří Zajíc, jehož analýzu přinášíme v původním znění.

 Původně jsem do toho nechtěl jít, protože je to téma, které vyžaduje solidní debatu a ne typické christneťácké "osobní šermovačky". Jenomže solidní debata je vždycky náročná na čas - a ten mi hrozně chybí. Když ale teď čtu, co k tomu "připodotknul" AG, tak přece jenom něco přidám také za sebe.  Na základě mnohaleté zkušenosti s liturgií katolickou (omezím se na liturgii eucharistie) a občasné zkušenosti s liturgií protestantských církví (a velmi řídkou zkušenost s liturgií pravoslavnou) se "dopustím" tohoto stanoviska:

Svatý František z Assisi? Poněkud naivní romantik, „prosťáček“, který sype ptáčkům a povídá si s vlky? Jistě – i takhle lze malovat muže, který svým životem nabídl tak strhující zpřítomnění Vzkříšeného v našem světě, že se k němu obracejí s respektem a láskou nejen křesťané, ale i lidé z úplně jiných kultur a náboženských směřování. Lze ho tak malovat – ale sotva pochopit. Romantickým snem to nejspíš začalo – snem o válečných úspěších v bitvách mezi italskými městy, ale pokračování bylo naprosto neromantické. František zahájil své hledání podobně jako dávno před ním jiný mladík – princ Gautama Siddhárta, později známý jako Buddha.

Debata o současné církvi, odstartovaná záležitostmi kolem údajných i skutečných spoluprací  katolíků, včetně kněží, s politickou policií předchozího zločinného komunistického režimu, se přesmykla do roviny ještě mnohem důležitější – totiž samotného života dnešní (katolické) církve. Kateřina Tetivová tu předestřela dosti chmurný obraz o tom, jak to „ve skutečnosti chodí mezi námi katolíky“, opřený o její vlastní zkušenosti, které rozhodně nemíním přehlížet, natož zpochybňovat. Na druhé straně – jistě i proto, že jí nějaké papírové údaje a logické zákony nezajímají, provádí zobecnění, která jsou téměř ve všech případech nepravdivá.

Vzhledem k tomu, že o právě skončeném 2. zasedání plenárního sněmu ŘKC by se dalo říci (i neříci) mnohé a já jsem byl vyzván, abych se – jako jeden z přímých účastníků – vyjádřil, učiním to (vzhledem ke své značné časové tísni) metodou „postupných kroků“: Nejprve si vypůjčím otázky (a občas i něco z odpovědí), které v rozhovoru s Anonymem kladl Jiří Hodek, a odpovím na ně sám. Dále uvidím (z diskuse či pokud budou konkrétnější dotazy), zda se ještě něco k tomu dalšího „urodí“.