S otcem arcibiskupem K. Otčenáškem jsem se setkala na podzim roku 1988 v Trmicích, když jsem se přistěhovala do Ústí nad Labem. Bylo to ještě za totality, rok před revolucí. Otec arcibiskup, tehdy ještě biskup bez státního souhlasu, tam působil jako duchovní správce. Kněz, s kterým jsem se předtím stýkala a který ho znal, mi dal pro něho písemné doporučení s několika údaji o mé osobě, aby se místní věřící nebáli přijmout mě mezi sebe. Vůči nově příchozím tenkrát vládla pochopitelná nedůvěra.

Při pozorném pohledu do církevních dějin a životopisů svatých nelze přehlédnout zvláštní a opakovaný jev - aspoň v některých případech. Tito lidé zakoušeli v době svého pozemského života despekt, nedůvěru, podezírání, někdy i perzekuci, po smrti byli rehabilitováni a za několik století svatořečení. Některým z nich byl udělen i titul učitel (učitelka) církve. Příkladem jsou Kateřina Sienská, Terezie z Avile, v současnosti ctihodná Mary Ward nebo Mary MacKillop.