Svým původem a formací byl Ivan Vyskočil (nar. 27. dubna 1929) jedním z posledních odchovanců stále ještě fungujícího katolického milieu. Dokonce vzešel přímo z jednoho z jeho jader: Byl synovcem kritika Alberta Vyskočila, vyrůstal na Spořilově v okruhu kolem tamní farnosti, hojně navštěvované pražskými katolickými intelektuály, a dle vlastních slov se duchovně sytil knihami Staré Říše. Vyskočilova vlastní umělecké dílo divadelnické i literární však nemá s katolicismem nic společného

Která je nejhloupější otázka? Možná právě tato. Rozhodně však jedna z nejhloupějších zní: „Jste věřící“? 

Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů.

„Tradiční“ dá se říci lecčemu, co přichází z minulosti. Kdo však ví o dějinách trochu více – ví také, jak nesmírně složitá je minulost. Nikdy neexistoval žádný „tradiční“, rozumí se: jednoznačný a jednoduchý svět. Naopak, „tradice“ jsou mnohotvárné a protichůdné.

Bůh stvořil celý svět, tedy i národy. Když se však mluvívá o národu – často je to spíš řeč ďábelská, „diabolická“, přemlouvající ke zlu: K pýše na sebe a k nenávisti vůči jiným. Dospěli jsme až tak daleko či spíš klesli tak hluboko, že za „vlastence“ se sami označují příslušníci ultrapravicových xenofobních spolků tak hrdě a tak hlasitě, až se ti ostatní začínají toho slova štítit.