Nedávno uvedla ostravská televize NOE rozhovor s Mons. ThDr. Jaroslavem Škarvadou, bývalým generálním vikářem a světícím biskupem pražským. Dojemné svědectví 83letého člověka, kterému totalitní komunistický režim znemožnil, aby se mohl, po ukončení studia teologie v Římě a vysvěcení na kněze, svobodně vrátit do své milované vlasti a sloužit českému lidu v duchovní správě. Méně vhodné bylo to, že Mons. Škarvada mluvil nespisovnou pražskou češtinou, která by jistě byla vynikající někde u táboráku při besedě s mládeží, ovšem její použití se stává poněkud problematickým ve sdělovacích prostředcích.

V roce 1965, na konci II. vatikánského koncilu, našel svůj nový domov na samotě Bose v severozápadní Itálii Enzo Bianchi, bývalý student turínské univerzity. Rozhodl se neukončit vysokou školu a v nadšení koncilních dokumentů cítil jediný cíl: založení mnišského společenství pro muže i ženy, kteří pocházejí z různých křesťanských vyznání. Mladý Bianchi hledal modely ve staré mnišské tradici. Inspiraci nacházel zejména u trapistů, benediktínů, baziliánů, ale také v ekumenickém společenství v Taizé či v pravoslavných i protestanských klášterech.

Rity v římskokatolické církvi dělíme na západní a východní. Ve skupině západních, kromě nejrozšířenějšího obřadu římského, zaujímá velmi významné místo  ritus ambroziánský, který se používá, až na menší výjimky, na celém území arcidiecéze milánské, která je svojí rozlohou největší na světě. Na tomto teritoriu se rovněž výlučně mluví o tzv. „ambroziánské (katolické) církvi“, což neznamená nějakou nezávislou církevní strukturu, nýbrž je označením pro římskokatolickou církev v italské Lombardii.

Zatímco v sobotu 4. listopadu 2006 byla v Čechách sněhová kalamita, v Itálii krásně svítilo sluníčko, den stvořený pro výlet. V časných ranních hodinách jsem vyjel z Milána vozem „Daihatsu Terios“ ve směru Parma - La Spezia - Lucca – Maggiano – klášter „Kartouza Farneta“, kam jsem dorazil, po cestě dlouhé asi 300 km, krátce po poledni. Otec převor Dom Basilio Mario Trivellato mě srdečně přivítal a byl nadšen, že jsem přijel oblečený v černé klerice s biretem na hlavě. To se ani v Itálii již téměř nevidí. Ale mně to otevřelo nejen bránu kartouzy, nýbrž i jeho srdce, inu, je vidět, že úplně tak neplatí, že „kutna nedělá mnicha“ ...

V dnešní době se plné kostely věřících hned tak nevidí, snad možná ještě tak v Polsku či Irsku. Křesťané si začínají zvykat na to, že se scházejí v malých skupinkách. Mohutné prázdné chrámové prostory působí skličujícím dojmem a to nejen na ovečky, nýbrž i na pastýře. Jistě nepovzbudí, když např. ve velikém barokním chrámu kapacitou až pro tisíc lidí se slouží mše svatá asi tak pro deset lidí a to ještě většinou starých. Mně se však jako farářovi přihodilo něco zcela opačného. Ocitl jsem se najednou asi se dvěstě členy své charismatické skupiny bez kostela.