Náš životní běh je součtem rozhodnutí. Zvláště v době a společnosti zdánlivě neomezených možností jsme neustále pod tlakem, protože musíme volit mezi různými alternativami. Situaci neulehčuje, že rozhodování je nejnáročnějším mentálním procesem. Každý křesťan by měl vnímat a správně rozeznat, co se děje v jeho srdci, co se ho dotýká, zda v něm působí duch Boží, který ho vede k lásce, nebo zda ho pokouší duch světa, uzavřenosti a samolibosti.

V příklonu části české, ale také slovenské společnosti k vizi Putinova geopolitického uspořádání, již nelze zastírat, že část obyvatelstva a část církví – a doufám, že stále část menší – vcelku bez rozpaků přijala styl a jazyk ruské propagandy, která si na mnoha úrovních nebere servítky se západní demokratickou společností.

Nový vatikánský dokument Dignitas Infinita značně selhává, protože transgenderovým a nebinárním osobám nenabízí nekonečnou, ale omezenou lidskou důstojnost. Přestože předkládá výborné zdůvodnění, proč musí být každá lidská bytost bez ohledu na životní stav respektována, ctěna a milována, neuplatňuje tento princip na lidi s odlišným sociálním pohlavím.

Že se v sekulárním Česku s droboučkými zbytky křesťanské tradice podařilo prosadit Velký pátek jako státní svátek, je jedním z paradoxů, jimiž naše země oplývá. Pro křesťany mého spirituálního okruhu a pro ty, z jejichž života a díla odezírám, jsou Velikonoce symbolickým vyvrcholením toho, co se zázračně děje celý rok.

Jak se zdá, v současné katolické církvi dochází k povážlivějším polarizacím stanovisek. A nejedná se vždy jen o neškodnou názorovou pluralitu, nýbrž mnohdy též o atmosféru vzájemného odmítání, netolerantních postojů, případně i despektu. Je tedy třeba zvažovat, jak se k této situaci nejlépe stavět.