Vždycky se usměju, když si na ten příběh vzpomenu. Je mi důkazem, že jedině skrze lásku člověka k člověku se lze pouštět do různých teologických analogií o lásce Boha k nám, o naší lásce k Pánu. Zápletka té postní historie je jednoduchá.

Tato země je naše. Toto heslo zřejmě sehrálo rozhodující roli při prezidentské volbě. Stop imigrantům. Stop Drahošovi. Prostějov je těmito plakáty dodnes celý polepený. – Pokouším se pochopit, co tento úderný citát „tato země je naše“ vlastně znamená.  První asociace: takhle přece reagují malé děti. „Moje, moje“, když rvou z rukou hračku druhému dítěti. 

S hledáním vhodné osoby na Hrad se český člověk pouští do definic toho, co vlastně potřebujeme. Sneste mne, když budu chvíli přemítat nahlas. Sliby dosluhujícího prezidenta, že bude provozovat tichou diplomacii, bude prezidentem sjednocujícím a zprostředkujícím se prostě nenaplnily. Taky proto, že si společnost podle průzkumů žádné sjednocení a spojení nepřála.

Vánoční příběh o narození Spasitele přece není nic jiného než příběh o lásce. Dny se prodlužují, světla přibývá. Ztajený život v hloubi polí, luk a lesů sbírá sílu, aby brzy vyrazil na povrch. Nikdo by dnes ani jindy neměl zůstávat sám.

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. O tom byli křesťané přesvědčeni od počátku. Otázkou jen bylo, kdy to bude. Když se očekávání první generace křesťanů nesplnila, pořád ještě mohla zůstat představa, že ke konci může dojít „brzo“. „Nebesa se svinou jako kniha.“ Nevíme kdy a jak to bude vypadat, ale berme to jako pobídku, že je dobré si do uzávěrky v té knize číst, dokud je čas.