Milí farníci, „příslušnost k církvi s vnitřní distancí se nedědí“. Tímto výrokem zaujal jasné stanovisko Dominik Meiering, farář v centru Kolína nad Rýnem. A každý, kdo nad tímto prohlášením zapřemýšlí, je v pokušení souhlasit: Takzvaná kriticko-loajální nebo (levicově) liberální příslušnost k církvi, pokud přetrvává dlouho, nabývá tíživé, často až kyselé příchutě.

Drahý bratře, jako novému prefektu Dikasteria pro nauku víry ti svěřuji úkol, který považuji za velmi cenný. Jeho hlavním cílem je totiž uchovat učení, které vyplývá z víry, abychom ve „svém vztahu ke světu vydávali počet ze své naděje, ale nikoli jako nepřátelé, kteří ukazují prstem a odsuzují“.

Možná si také všímáte, jak málo se v reflexi biblických textů věnujeme lásce. Když už je třeba se s láskou v Bibli nějak vypořádat, téměř vždycky to nakonec skončí u lásky k Bohu, kterou lze velmi snadno žít na platonické úrovni. Můžete v životě dělat neuvěřitelné kotrmelce a tapetovat sociální sítě takovou mírou nenávisti, před kterou se podlomí kolena i lidem vyloženě otrlým, a přesto se v tom samém okamžiku můžete zaklínat řečmi o lásce k Bohu a o tom, jak milujete hříšníka, ale nenávidíte jeho hřích.

„Spiritual, not religious“, tedy „duchovně zaměřený, ale nenáboženský“ se zdá být heslem doby, bohužel i pro mnohé dřívější křesťany. Na prvém místě stojí asi deziluze z církevních institucí, ale současně se zdá, že se zachvěly v myslích a srdcích těchto nových duchovních poutníků i jejich dřívější představy Boha samotného.

Průzkumy veřejného mínění, sociologické výzkumy, lidské zkušenosti i mnohé statistiky ukazují, že tolerance slovního, fyzického či „výchovného“ násilí je nejen v zemích za bývalou železnou oponou stále značná.