Osobnost Aloise Adlofa (1861-1927) z přelomu 19. a 20. století ovlivnila zvláště protestantské prostředí. Zasáhla rovněž mnohé lidi bez vyznání; stejně jako hledající, neukotvené ve víře, nebo formální, tzv. „matrikové“, „nepraktikující“ křesťany, řeklo by se dnes.

Encyklika Lumen fidei je přirozenou pokračovatelkou díla Benedikta XVI., který se obsáhle věnoval tématům kardinálních ctností, z nichž stihl dokončit dvě – lásku a naději. Pozornému čtenáři pak rozhodně neunikne, že dílo papeže Františka navazuje mimořádně těsně na Deus caritas est a to jak rozvíjenými tématy, tak také strukturou a myšlenkovým přístupem k celé problematice.

Jedna z věcí, kterou mají věřící a nevěřící společné, je prý slovo evangelizace… Jedná se o nadsázku, ale přesto. Na něco tato nadsázka ukazuje. Jedni evangelizaci nesnáší, protože mají pocit nátlaku, druzí ji nesnáší, protože je nutí překročit bezpečné zdi jejich modliteben a kostelů. Přesto platí, že církev a teologie, která zapomíná nebo zapírá misijní poslání se zříká i svých základů.

Nestává se často, že by lidé stáli fronty na knihu teologických úvah z pera anglikánského biskupa. A ještě neobvyklejší je, aby se po ní sháněl i ministerský předseda a dostalo se mu odpovědi, že je vyprodána a musí čekat na dotisk. Jenomže přesně před půlstoletím, na jaře roku 1963, se tato neuvěřitelná věc stala. V Británii tehdy vyšla kniha Čestně o Bohu a způsobila okamžitou senzaci.

Po neobyčejně dlouhé zimě jsme se dočkali květnových dnů. I naši předkové znali dlouhou, nekonečnou zimu, a proto s radostí zpívali: Vinšované léto, ó nebeský máji… Líbezně nás volá Panenka Maria, Matka vambeřická, ta nás očekává… Květen, máj, je odedávna spojován s mariánskou úctou, která našla svou liturgickou formu v takzvaných májových pobožnostech. Nedá se přesně určit, kdy a jak vznikly, jejich kořeny nejsou jednotné.