Včera, cestou z práce, mě v tramvaji kontroloval revizor. Vůz v tom okamžiku zrovna projížděl zatáčkou. Musel jsem se přidržet a tak mi chvilku trvalo, než jsem vyndal legitimaci. Revizor však nečekal, otočil se a poněkud se vzdálil. Prostě se neobtěžoval počkat. Takové jednání mě dokáže opravdu naštvat.

Poté, co muž prošel kus vozu, se vrátil a znovu mě zkontroloval. Poznamenal jsem: „Příště bych prosil více úcty. To, co jste právě udělal, bylo velice nespolečenské. Nejprve jste po mně něco chtěl, ale vzápětí jste se otočil zády a odešel, aniž jste vyčkal, že vám legitimaci ukážu.“

Kontrolor se na mě nejprve nechápavě podíval, jeho pohled byl zmatený a oči jakoby zastřené. Pak se náhle pousmál a odvětil: „Máte pravdu, pane. Omlouvám se vám. Přeji hezký den.“

Poděkoval jsem mu za odpověď i uznání chyby a také jsem se rozloučil. A vystoupil, protože tramvaj zastavila v cíli mé cesty.

Dodávám, že si postoje onoho muže skutečně vážím.

A ještě něco: v poslední době to bylo asi nejlepší školení ve společenském chování, kterým jsem prošel. Přiznám se, že ve společenství křesťanů tyto okamžiky nějak postrádám. Že bychom už nedlužili jeden druhému úctu?

Ze zápisníku Petra Plaňanského (další články autora najdete na www.navrat.cz).