Seznamka
Po uvítacím slově děkana KTF Ludvíka Armbrustera vystoupil Vojtěch Novotný, který představené české teology uvedl do širších souvislostí cest katolické ekleziologie sledovaného období. Velmi zajímavou úvahou byla jeho myšlenka o možné konfrontaci pojetí církve u autorů, kteří různě přistupovali ke vztahu s komunistickým režimem, tedy autorů církve kolaborující, koexistující a podzemní. Konference se zaměřila zejména na poslední skupinu teologů. Přestože paradigma Druhého vatikánského koncilu pronikalo za hranici železné opony jen stěží, specifické podmínky pronásledované církve v Československu si vyžádaly i lokální teologickou proměnu vnímání církve. Tak se z klasického scholastického pojetí chápajícího církev uvnitř fundamentální teologie a opírající se o apologetickou metodologii (Kubalík) rozvíjelo pojetí církve jakožto tajemství viditelného Království Božího s pomalu propracovávanou pneumatologií, christologií a meditací nad rolí svátostí (Braito). Od fundamentální teologie se tak přešlo k ekleziologii v rámci dogmatiky s kristocentrickým a trinitárním akcentem s důrazem na konkrétní službu (Jan Evangelista Urban). Z institucionálních charakteru církve se reflexe zaměřila na pojetí církve personální a interpersonální s antropologickou reflexí nad součinnosti svědomí a Ducha svatého (Mandl), přičemž se kladl důraz na život v lásce v době patologické nenávisti (Mádr) a na odvahu být církví (Zvěřina). Nechyběla zajímavá úvaha o teologické reflexi nad církví hřešící (Bouše). Specifikum české nauky o církvi bychom podle Novotného mohli nazvat jako „personální ekleziologie“. V následné diskusi se biskup Dominik Duka zastal Kubalíkovy nauky, kdy poukázal na nemožnost korekcí jeho poválečného pojetí, s čímž Novotný lehce polemizoval.
Kostel sv. Vojtěcha, kde se seminář konal, byl plný účastníků
Další příspěvky se již týkaly jednotlivých postav. Václav Ventura představil Jana Evangelistu Urbana s jeho vnímáním církve v rámci kristologie a duchovní teologie. Urban kladl důraz na doprovázení jednotlivců a rozvoj osobního křesťanského života v duchovní církvi, kde by vládla svoboda a projevovala by se milost života Krista v nás. Budoucnost viděl Urban v malých společenstvích silných v lásce a projevujících se nezištnou službou dobru. Kněžství nebude podle jeho názoru stavem, ale bude vykonáváno vedle civilního zaměstnání.
Tomáš Benedikt Mohelník představil život a dílo Silvestra Maria Braita. Opět Vojtěch Novotný zdůraznil pojetí církve Antonína Mandla, tedy pojetí personální („církve jsi ty a já, my“) a živě dynamické, ve které Kristus je hlavou celého lidstva a církev je viditelné znamení tohoto spojení. V církvi dochází k neustálému příchodu Království Božího. Mireia Ryšková seznámila s teologií radosti a agapé Josefa Zvěřiny, ve které Zvěřina promýšlel roli laiků v rámci všeobecného kněžství věřících, podporoval dialog a ekumenismus. Budoucnost viděl taktéž v malých společenstvích naděje a lásky, mystické modlitby a angažovanosti pro dobro.
V závěrečném příspěvku Aleš Opatrný shrnul teologii jubilanta Oty Mádra, který církev reflektoval v soudobé perspektivě dějin, tedy v ekleziologii utlačované církve v době totalitního režimu, který ji chce zničit. Vnitřní intuice o církvi v době pronásledování, respektive teologie umírající církve, se zrodila v době, kdy Mádr v 50. letech pohlédl tváří v tvář smrti. Uvědomil si vnitřní sílu víry a od té doby s činorodostí sobě vlastní rozvinul svou pastorační činnost v „nouzových podmínkách“. Vyzýval ke společnému prožívání četby Písma v malých rodinách. Vždy při tom stavěl na jednotlivcích, kteří museli mravně obstát v tíživé situaci. V teologii hledal jak horizontálu (vztah k bližnímu), tak vertikálu (vztah k Bohu). Neochvějně hájit teologický střed: vše v rámci všeobecné církve, nevracet se před koncil, stále jít v před a hledět do budoucna.
Při diskusi, která se přirozeně a spontánně proměnila ve slova díků a přání jubilantovi, vyniklo v plné šíři charisma osobnosti Oty Mádra, který duchovně a intelektuálně formoval několik generací křesťanů. Nechyběla slova vděčnosti od přítomných biskupů, katolických i evangelických myslitelů, kteří nemohli jinak, než ho oslovit jako „náš“ Ota Mádr. Za všechny zmiňme Tomáše Halíka, kterému Ota Mádr otevřel horizonty psaní v kontextu širokého spektra čtenářů. Dalším z gratulantu byl i Ctirad Václav Pospíšil, který Madrovi k narozeninám předal teologický sborník, připravený Pospíšilem a dalšími autory.
Mádr převzal z rukou rektora UK Hampla pamětní medaili
V úplném závěru byla Otu Mádrovi předána z rukou rektora University Karlovy Václava Hampla pamětní medaile university, která je oprávněným symbolem sounáležitosti university a vědecké práce člověka, který z důvodu svého náboženského přesvědčení nemohl kromě krátkého působení na konci 60. let za komunistického režimu na akademické půdě působit. Kvůli nepřízni porevolučního vedení pražské teologické fakulty nebyl přijat ani na začátku devadesátých let (to označil za velkou škodu pro církev v dokumentu České televize i biskup Václav Malý. – pozn. red.)
Kardinál Miloslav Vlk za všechny popřál Otu Mádrovi hodně milosti do dalších let s nadějí, že se za pět let setkáme při jeho dalším životním výročí.
Kardinál Vlk jubilanta po skončení svého projevu vřele objal
Přestože epocha, ve které tvořili na konferenci představení čeští teologové, se stala historií a dnes již žijeme v diametrálně odlišných dějinných souvislostech, odvaha být církví agapé jakožto živého společenství jednotlivých osob s různými charismaty je stále aktuální.
Při závěrečném pohoštění-agapé Ota Mádr podepisoval svoji knihu
Škoda přeškoda, že na tak důležité konferenci chyběla ve větším zastoupení právě mladá a střední generace, tedy generace, která nic z představených souvislostí nezažila a mnohdy daná vyprávění vnímá jako dobu dávno minulou a uzavřenou.
Autor je doktorand na KTF, foto: Jan Kirschner
