Knihu Václava Klause "Modrá nikoliv zelená planeta" loni v květnu v příjemné, atraktivní úpravě vydalo nakladatelství Dokořán. Díky jejímu rozsahu i autorově osobnosti jí jistě nehrozí, že skončí nepřečtena někde – třeba i na předním místě – v knihovně. Při jejím čtení však lze prožívat více rozpaky a zklamání než ony pozitivní pocity vyvolané vnější úpravou. Že v ní půjde především o polemiku s environmentalisty (tj. s lidmi angažujícími se pro životní prostředí; autor se vyhýbá jejich někdy nevhodně používanému označení „ekologové“), se čekalo již před jejím vydáním, avšak ta zde nejednou opouští prostor věcných argumentů a sklouzává do ideologicko-politické roviny.

Ve vědě i v jejích aplikacích se běžně setkáváme s určitými zjednodušujícími idealizacemi, ať již vzniklými historicky či vytvořenými z metodických důvodů. Víme, že Země je kulatá. Nicméně turista bez problému používá mapy, do nichž se tato skutečnost vůbec nepromítá. Je však třeba ji vzít v úvahu, až když se zobrazuje větší část zemského povrchu, což ovšem turista nepotřebuje. Takovou idealizovanou teorií je Newtonova mechanika, která přestává platit při velkých rychlostech a při velmi malých vzdálenostech a pomocí níž bez dalších předpokladů nevysvětlíme skutečnost, že procesy v reálném světě nelze obrátit – kouř se nebude „vcucávat“ do komína, z mrtvé kočky se nestane živá kočka; takovou idealizovanou vědní disciplínou je i klasická ekonomie se svou představou neomezeného prostoru k růstu a řadou dalších předpokladů, které v dnešním světě již zdaleka nejsou splněny. Autor se na svět a jeho stav přesto dívá právě prostřednictvím této teorie. Do svých úvah tak nepromítá skutečnost, že zákony přírody (které my lidé stále poznáváme, avšak v plnosti je neznáme a znát nebudeme) jsou platné obecně, tedy podléhá jim i ekonomická činnost.

V. Klaus v knize polemizuje především s těmi, kdo varují před klimatickou změnou a upozorňují na to, že s velikou pravděpodobností je aspoň z části důsledkem lidského počínání. Základní východisko vidí v časových řadách naměřených hodnot přehlížeje při tom omezené možnosti jejich extrapolace (prodloužení do budoucnosti). Jako příklad demagogické úvahy uveďme autorovo (převzaté) tvrzení, že člověk vlastně vypouští do vzduchu méně oxidu uhličitého než dříve: úhrnně ho sice více je, avšak na hlavu ho více nepřipadá; takováto úvaha opomíjí to, že pro procesy při povrchu Země je podstatné celkové množství vypouštěného plynu; Zemi nijak nepomůže, podílí-li se na tom více lidí.

Těžko říci, zda jde o nepochopení podstaty vztahu tvorby oxidu uhličitého při spalování a jeho absorpce v různých procesech či o snahu za každou cenu najít nedůslednost v uvažování environmentalistů, když v knize je ve vztahu k produkci tohoto plynu odmítán rozdíl mezi spalováním biomasy, vytvořené fotosyntézou v současnosti (ať již jde o řádově měsíce u energetických bylin, či třeba i desítky let u dřevin) a spalováním uhlí, ropy či zemního plynu vytvořených v prehistorii Země v době, kdy složení zemské atmosféry i poměry na povrchu planety byly takové, že v nich život podobný životu lidskému nemohl existovat.

Redukcionistické Klausovo uvažování, formované představou, že každou hodnotu lze vyjádřit penězi, se promítá do jeho přístupu k budoucnosti, již vnímá a hodnotí prostřednictvím diskontování (tedy vlastně podstaty úrokování), a tím ji znevažuje (čím vzdálenější budoucnost, tím jí přikládá menší váhu), i do odmítání principu předběžné opatrnosti s tím, že jej vždy lze nahradit vhodnou aplikací metody nákladů a výnosů. S tímto sebevědomým odmítáním opatrnosti kontrastuje to, že nedostatek pokory vytýká environmentalistům.

Kniha ignoruje existenci jiných hodnot než těch, s nimž pracuje tradiční ekonomie. Lidský život situuje jen do materiální dimenze, homo sapiens (člověk rozumný) se redukuje na homo oeconomicus (člověk ekonomický). Bohatství života vidí jen v materiálním bohatství. Při jejím čtení si čtenář možná až s určitou nostalgií připomene bohatství lidských hodnot zdůrazňovaných Josefem Vavrouškem či životní vertikálu nejednou zmiňovanou Václavem Havlem. Klausovo zúžení života je pro dnešní dobu asi hodně charakteristické.

Závěrem bych se rád krátce zastavil u autorova pojetí svobody, uvedené v podtitulu knihy. Považuje ji za velice vysokou hodnotu. Neuvádí její výstižné vymezení, avšak z kontextu je zřejmé, že ji umisťuje do svého neskutečného neomezeného prostoru, takže se z ní vytrácí dimenze odpovědnosti, a tedy i nutného ohledu k druhým lidem a respektu k jejich potřebám – a jejich svobodě.

Přes kritické připomínky považuji přečtení Modré, nikoli zelené planety za užitečné. Autorův horizontální pohled na skutečnost by měl čtenáře – křesťana vést k uvažování o tom, kde leží pravé hodnoty a jak Ježíšův hodnotový systém je diametrálně odlišný od toho, který dnes svět běžně přijímá a kterému nepatří budoucnost (byť autor tvrdí opak). A tak připojuji doporučení po přečtení Modré, nikoli zelené planety přečíst si z Matoušova evangelia Kázání na hoře a přemýšlet o něm, o trvalém pokladu, o neslučitelnosti služby dvěma pánům, o úloze Ježíšových učedníků.

 RNDr. Jiří Nečas CSc. vyučuje Matematiku na Vysoké škole ekonomické v Praze. Je předsedou Ekologické komise při Ekumenické radě církví. Článek byl převzat z evangelického časopisu Český bratr. Pro Magazín ChristNet Jiří Nečas napsal recenzi k filmu Velký podvod, kterou publikujeme do týdne.

Související diskuzní téma.