Svoboda projevu je považována za nedílnou součást moderních demokratických právních států. Na tomto tvrzení se snad většina občanů shodne. Problém však nastává, jakmile se pokusíme vymezit, kde tato svoboda začíná a kde končí. O takové vymezení se pokoušeli v mnoha obměnách myslitelé od husitů bojujících o svobodu kazatelny, přes zakladatele Spojených států amerických, soudce nejvyšších soudů až po odvážlivce, kteří otiskli karikatury proroka Mohameda. Jsem rád, že k rozproudění diskuse na stránkách Christnetu.cz přispěl i můj minulý článek. Mám nicméně dojem, že se nesetkal s plným pochopením, a proto bych chtěl uvést několik upřesňujících poznámek a otázek.

Je těžké si představit absolutní svobodu projevu v praxi. A osobně bych se za snahu takovou svobodu zavádět rozhodně nestavěl. Existuje totiž řada důvodů pro omezení svobody projevu, které považuji za legitimní. Jde například o ochranu informací klíčových pro bezpečnost určitých objektů či o ochranu soukromí řadových občanů. (Záměrně se vyhýbám zaběhané terminologii jako je „veřejná bezpečnost“ a „veřejný zájem“, protože tyto pojmy byly a jsou často interpretovány způsobem z mého pohledu poněkud pochybným.)

Svoboda projevu neexistuje ve společnosti jako jediná absolutní hodnota (právo, svoboda). Vždy se vedle ní nachází řada další hodnot, práv, svobod a principů. Je tedy třeba hodnotit význam a důležitost všech těchto elementů ve vztahu ke konkrétní situaci. Protože každá situace přináší jedinečné aspekty, se kterými je třeba se vyrovnat poctivým a transparentním způsobem. Tedy bez přílišné absolutizace určitých práv a hodnot (např. tak, že by ochrana náboženského cítění byla vždy nadřazena svobodě projevu).

Hodnotit význam práv, svobod či principů pro každou konkrétní situaci samozřejmě nelze bez zakořeněnosti v určitém hodnotovém systému, bez promítání hodnot do daného případu (od toho je to také hodnocení). Je nasnadě, že počet různých hodnocení může hraničit s počtem hodnotitelů. Ačkoliv se může jevit, že těmito úvahami směřuji do oblasti hodnotového (morálního) relativismu a vzdaluji se od křesťanského pohledu na svět (jak mi vytýká Ignác Pospíšil), nemyslím si, že by tomu tak muselo nutně být. Nepovažuji totiž křesťanství za rigidní soubor morálních pravidel a hodnotových postulátů; spíše k němu přistupuji skrze narativní struktury (příběhy) zachycující Boží a lidská jednání v konkrétních situacích – která nejsou zobecnitelná do formy jednoduchých pouček, aniž by došlo k výraznému znásilnění náboženské zkušenosti daných aktérů. Nezobecnitelnost jim však v žádném případě neupírá inspirativnost a aktuálnost pro současnost. (V tomto příběhovém ohledu bych odkázal na stručnou knihu Etika a Starý zákon, kterou napsal John Barton.)

Vzhledem k ústřednímu postavení toho, kdo hodnotí, považuji za klíčové v případech „boje o svobodu projevu“, aby jednotliví účastníci této diskuse nastínili, odkud vycházejí a jaké hodnoty a principy by měly podle nich v daném případě převážit (či jak by měly být vyváženy). Toto by mělo být činěno takovým způsobem, aby byl srozumitelný a kritizovatelný. Neboť jedním z klíčových aspektů (či důsledků) svobody projevu je diskuse, do které se může zapojit široká veřejnost. Za argumentaci přispívající plodně do takové diskuse však nepovažuji obecné odkazy na to, že určité jednání je neslučitelné s islámem, křesťanstvím, politickým liberalismem nebo dobrými mravy.

Solidní zdůvodnění bych pak očekával především v případě zákazu přednášek kontroverzních lidí; obzvláště pokud lze předpokládat, že se proti takovému zákazu vzedme vlna odporu. Univerzita jakožto veřejná korporace má samozřejmě právo rozhodovat o tom, koho na své půdě nechá přednášet a koho ne, ale neměla by tak činit arbitrárním způsobem. Protože lidí „radikálně nepřijatelných“ pro nemalé množství občanů na univerzitách přednáší celá řada. A pokud odhlédneme od toho, že řada z nich je kmenovými zaměstnanci univerzit, bylo by třeba po vzoru případu Davida Dukea zakázat v prvé řadě vystoupení představitelům nových náboženských hnutí či ekonomickým radikálům (kteří jsou pravidelně zváni na relevantní semináře). Jestliže by se takovýmto způsobem postupovalo dále, mohlo by to vést jedině k ochraně středového názorového proudu a eliminaci každého, kdo se vymyká zavedenému standardu normality. A s tímto bychom nějaké zkušenosti měli mít, jestli mne historické povědomí neklame.

Myslím si tedy, že zodpovědný přístup k právům a svobodám v naší společnosti vyžaduje, abychom se při úvahách nad každým omezením svobody projevu zamýšleli nad následujícími otázkami:Kdo má tato rozhodnutí činit? A na jakém (hodnotovém) základě se tak má dít?

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Autor je doktorandem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Současně studuje i teologii  a  aktivně se účastní v ekuméně a mezináboženském dialogu.