Seznamka
Vzhledem k významu, který Druhý vatikánský koncil hraje v dějinách katolické církve, je skoro nemožné jej jen nějak stručně postihnout. Velké církve západní Evropy vydaly či vydávají několikasvazkové několikasetstránkové syntetické práce, které se koncilem zabývají. Prosím proto laskavého čtenáře, aby následující řádky chápal jako několik poznámek k velkému tématu, které mají zdůraznit specifické rysy koncilu a opravit některá tradovaná klišé.
Historický kontext a hlavní výzva Druhého vatikánského koncilu
Druhý vatikánský koncil znamená v dějinách katolické církve jednu z jejích zásadních, paradigmatických změn. Stejně jako přechod křesťanství do helénského prostředí, změny statusu na státní náboženství pozdní římské říše či adaptace na radikálně odlišné podmínky života v raném středověku, i Druhý vatikánský koncil znamená důležitý předěl v dějinách církve. V tomto případě znamená konec tzv. piánské epochy dějin církve, která se počítá od konce 18. století do konce pontifikátu Pia XII. roku 1958. Čím se tato epocha vyznačovala? Od tragického průběhu francouzské revoluce a dalších občanských, sociálních a národních revolucí 19. století si představitelé církevní hierarchie, až na malé výjimky, vypěstovali naprosto odmítavý postoj k moderně, moderní společnosti a myšlenkám, které ji poháněly. Katolická církev přišla roku 1870 definitivně o církevní stát, přestala mít vliv na utváření moderní společnosti a tak vytvářela vlastní kontrakulturu, bojovala se státem v oblasti školství, manželského práva a dalších sférách. Někdy byl konflikt otevřený (Francie, Německo, Itálie), někde skrytý (Rakousko-Uhersko), ale všude se církev dostává do obranného postoje ublížené menšiny, což zvláště vyvře po roce 1918, kdy jsou lidé otřeseni hrůzou světové války a postavení církve je podlomeno zánikem konfesijních monarchií.
Církev v letech 1830-1950 ztratí nejvíce věřících kvůli rozpadu lidového katolicismu v řadě zemí, ztrátou vlivu na dělnické vrstvy i na buržoazii a na nově vzniklou sociální vrstvu inteligence. Pokusy změnit konfrontační přístup k moderní společnosti a myšlení, jako byl katolický liberalismus 19. století nebo tzv. modernismus počátku 20. století, jsou zašlapány do země, jejich představitelé exkomunikováni nebo umlčeni. Na ztráty počtu věřících i vlivu na společnost reaguje papežství ještě silnější konfrontací. V první polovině 20. století bylo již zřejmé, že se tento styl vyčerpal a nemůže přinést církvi nic pozitivního. Proto už papež Pius XII., muž zcela vyrostlý v ultramontanistické a antimodernistické tradici, začíná přemýšlet o svolání koncilu a provede řadu změn např. v oblasti liturgie (povolení večerní mše) či biblické vědy (uznání historickokritické metody). Poznání historického předpolí a kontextu každého koncilu je naprosto nezbytné pro interpretaci jeho dokumentů. Každý koncil reaguje na nějaké krizové prvky a snaží se je vyřešit.
Papež Jan XXIII. (1958-1963) měl ještě lepší znalost moderního světa než jeho předchůdce, nebál se ho, naopak přes všechny limity viděl přínos demokracie, lidských práv a svobod pro rozvoj společnosti i církve. Na rozdíl od svých předchůdců nebyl na prvním místě právník a diplomat, ale historik, a to dokonce historik tridentské reformy, a chápal dějinnost církve a nutnosti, aby církev adekvátně, dobře a včas reagovala na proměny společnosti, tak jako to v dějinách v minulosti dokázala. Ačkoliv by zvolen jako přechodový papež a nebyl rozhodně žádný "liberál", rozhodl se svolat koncil, který byl už nesmírně náročnou logistickou záležitostí, neboť katolická církev měla již přes 2500 biskupů. Důvodem nebyla "papežská dlouhá chvíle", ani snaha drobně vylepšit velmi dobře "šlapající" organizaci, ale snaha udělat něco s kontinuálním poklesem počtů věřících a neschopností vést dialog s moderní společností.
V třicátých a čtyřicátých letech 20. století vznikla náboženská sociologie, která na tvrdých číslech doložila, jak hluboký propad religiozity postihl celou západní katolickou Evropu, a právě tehdy vznikají spisy jako kardinála Suharda, Francie - misijní území? Pokud se církev neměla stát jakousi početnější evropskou obdobou amerických amišů či mennonitů, kde by pár zbývajícím bylo sice dobře, ale za cenu rezignace na své hlavní poslání hlásat evangelium a přinášet spásu celému současnému světu, bylo třeba rychle jednat. Papež Jan XXIII. musel překonat odpor klíčových mužů kurie, kteří tuto nutnost neviděli, ale jeho nadšení převážilo. Půda byla dobře připravena různými hnutími v církvi a ohlášení koncilu v červnu 1959 vzbudilo velké očekávání. Programem koncilu se staly především tři úkoly: náboženská obnova církve, navázání dialogu s moderním světem (aggiornamento) a vytvoření podmínek pro budoucí jednotu církve, na jejich formulaci měla velký vliv kniha mladého švýcarského teologa Hanse Künga: Koncil a znovusjednocení. Obnova jako volání k jednotě (1960). Sám papež byl překvapen mohutnou odezvou ze strany světové církve, množstvím podnětů, návrhů a dokumentů, které směřovaly na sekretariát koncilu.
Průběh koncilu
Průběh koncilu je dobře znám díky edicím pramenů, řadě pamětí a syntetických prací, v češtině je k dispozici např. stále ještě nejlepší příručka O. H. Pesche, Druhý vatinský koncil (1997), proto se jím zde nebudeme podrobně zabývat. Zmiňme jen základní údaje. Koncil měl čtyři části, které se konaly vždy na podzim let 1962-1965. Zbytek roku museli především diecézní biskupové vést své místní církve. Bylo obtížné zvládat jednání v několikatisícovém sboru, který na hromadných zasedáním jednal ve svatopetrské bazilice, proto příprava dokumentů byla svěřena odborným komisím.
Na prvním zasedání se odehrál pro průběh koncilu zásadní přelom, kdy se koncil stal skutečně koncilem. Původní představa některých představitelů římské kurie byla, že se odhlasují předem připravené dokumenty, které v podstatě jen lehce modernějším jazykem zakonzervují stávající stav a přístupy. Proti tomu se postavili koncilní otcové s logickým argumentem, že pokud koncil má mít smysl a být skutečně být koncilem, pak je třeba dát prostor zástupcům světové církve a nechat působit Ducha svatého, a tedy nechat dostatečný prostor procesu vzniku a formování dokumentů, tak aby se v nich zkušenost víry světové církve mohla objevit. To byl zásadní moment koncilu a bez odvahy kardinálů Liénarta, Fingse, Königa a zásahu papeže Jana XXIII. by se nikdy nemohl udát. Druhým kritickým momentem bylo zesnutí Jana XXIII. hned v roce 1963, ale jeho nástupce Pavel VI. odolal nátlaku kuriálních kardinálů a rozhodl v koncilu pokračovat, byť se snažil více vyvažovat a zohledňovat konzervativní menšinu. Význačná je role teologických poradců, ztv. periti. Koncilní otcové, biskupové, si mohli přivést své teologické poradce, kteří nicméně neměli hlasovací právo, ale mohli působit v přípravných komisích a připravovat podklady pro své biskupy. Jejich podíl na formulaci a vzniku koncilních dokumentů je nesporný, ale na tom není nic divného. Na všech předchozích koncilech najdeme teology, kteří zpravidla formulují církevní dokumenty, nebylo tomu jinak ani například na Tridentském koncilu. Na středověkých koncilech se dokonce teologové účastní jako plnoprávní členové s hlasovacím právem. Navíc v případě Druhého vatikánského koncilu nechybí až na malé výjimky (Chenu, Balthasar) žádné důležité jméno katolické teologie té doby. Díky pracím mužů jako Congar, Lubac, Rahner, Ratzinger či Küng došlo k znovuobjevení "hluboké" tradice patristiky či středověké teologie a církev se zbavila ahistorické a neplodné adorace "mělké" tradice neoscholastiky 19. století. Jejich podíl na průběhu koncilu je tedy naprosto tradiční, v porovnání se středověkými koncily naopak menší.
Podobně kontroverzně je někdy prezentována přítomnost nekatolických pozorovatelů, ale i zde šlo o snahu Jana XXIII. vzít vážně snahu o sjednocení křesťanů. Zásadním přínosem bylo zřízení Sekretariátu pro jednotu křesťanů, kdy se katolická církev, která dosud stála zcela mimo ekumenické snahy ostatních křesťanských církve, přihlásila k hnutí za odstranění pohoršení z nejednoty křesťanských církví. Důležitým projevem koncilního ducha otevřenosti bylo i setkání papeže Pavla VI. s konstantinopolským patriarchou a sejmutí vzájemných skoro tisíc let platných exkomunikací, či zřízení tiskového střediska, aby světová církev byla informována o průběhu koncilu.
Pokud někdo pokládá přítomnost ideových zápasů na koncilu při formulaci jednotlivých dokumentů, o obsazení komisí, za nějak pohoršlivé a táže se, kde je tady Duch svatý, tak i zde se nejedná o nic nového či netradičního. Už od počátku, doklady najdeme už v Novém zákoně, probíhá v církvi zápas o pochopení evangelia, o charakter a sebepojetí církve, o uspořádání jednotlivých sfér života církve. Soupeří spolu různé proudy, které se vnímají jako nejlepší realizace a nejautentičtější nositele Ježíšových myšlenek. V dějinách církve je to běžné, logické, nutné, ale má-li si církev uchovat svou katolicitu, nesmí dojít k mocenskému, autoritářskému vyřazení důležitých hlasů a proudů, tak jako se to stalo v době Prvního vatikánského koncilu či v době antimodernistické hysterie počátku 20. století.
Druhý vatikánský koncil tohle dokázal, byť za cenu komponovaného charakteru koncilních dokumentů, kterou jsou tak složitě a kompromisně vystavěny, aby vyhověly nejen koncilní, otevřenější většině, ale i malé pouhé dvě stovky koncilních otců čítající koncilní menšině. Důvodem byla snaha zabránit opakování dějin Prvního vatikánského koncilu, kde se třetina koncilních otců cítila převálcována radikální koncilní menšinou a raději odjela na klíčové hlasování mimo Řím. Díky této schopnosti syntézy či kompromisu prakticky všechny koncilní dokumenty mají podpisy všech účastníků koncilu, včetně těch, kdo ho později odmítnou.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové.
Druhá část zamyšlení je uvedena zde.
Foto: Lothar Wolleh / Wikipedia.org
