Před 400 lety byly patentem zakázány nekatolické konfese

Domácí zpravodajství / kir / ČTK / 10. dubna 2024 17:08

Praha - Asi dvouhodinová bitva na Bílé hoře z 8. listopadu 1620 měla poměrně malé ztráty, zato velké následky. Dlouhá léta se tato porážka českých nekatolických stavů od katolických armád vykládala jako symbol následného třistaletého útlaku a germanizace vedené panovnickým rodem Habsburků spojený s rozsáhlými majetkovými přesuny či početnou emigrací protestantů z českých zemí. Podle současných historiků měla klady i doba pobělohorská. Po bitvě, kterou bylo potlačeno stavovské povstání, následovaly postihy účastníků včetně popravy 27 hlavních představitelů vzpoury na Staroměstském náměstí v roce 1621 a posléze začala rozsáhlá rekatolizace českých zemí. Císař Ferdinand II. vydal před 400 lety, 9. dubna 1624, patent, kterým bylo katolické náboženství prohlášeno za jediné povolené na Moravě, v Čechách byl takový patent pak vyhlášen 29. dubna 1624.

Ze země odešla velká část šlechty a městské inteligence a nekatolická náboženství byla postavena mimo zákon. Vlast opustila i řada osobností včetně například Jana Amose Komenského, posledního biskupa Jednoty bratrské. A do českých zemí se postupně začali vracet jezuité, stojící v čele rekatolizace či katolické reformace.

České země byly na přelomu 16. a 17. století jednou z nejhustěji osídlených zemí Evropy a také jednou z nejrozvinutějších. Podle různých odhadů tvořili nekatolíci v druhém desetiletí 17. století asi 70 až 90 procent všech obyvatel českých zemí. Nejpočetnější byli utrakvisté, nejmenší členskou základnu měla Jednota bratrská.

Tlak ze strany katolíků začal již před bitvou na Bílé hoře. Například katoličtí šlechtici jako Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic nebo Karel z Lichtenštejna získávali důležité státní úřady a na svých panstvích často prosazovali tvrdou rekatolizaci. Jejich pozice pak posílil nástup Rudolfova bratra Matyáše na český trůn (vládl v letech 1611–1619). Nábožensko-politické spory mezi přívrženci a odpůrci katolictví se pak ještě vyostřily a vedly v roce 1618 ke známé pražské defenestraci a stavovskému povstání.

Rekatolizace po roce 1620 měla v zásadě dvě podoby: přísný, tvrdý a nekompromisní postup s použitím všech donucovacích prostředků, nebo postupné, důsledné a nenásilné působení se snahou probudit opravdový a niterný zájem o katolickou víru. Zatímco v prvním případě bylo obrácení na „pravou víru“ jen povrchní a dočasné, druhý způsob se byl zdlouhavý a náročný. Oba přístupy byly užívány paralelně podle aktuální situace a potřeby.

Praktické provádění rekatolizace měly na starost úřady zemské a městské správy. Na venkově tuto činnost vykonávala vrchnostenská správa. Kromě toho od roku 1624 existovaly rekatolizační komise, které v doprovodu ozbrojené ochrany působily v jednotlivých oblastech země, a zjišťovaly především úspěšnost v provádění náboženské konverze. Členové těchto komisí pocházeli z řad státních úředníků a zástupců katolické církve. Po zmapování aktuální náboženské situace měly komise v oblastech, kde byl ještě zjištěn výskyt většího množství protestantů, hromadně obracet na katolickou víru.

Významnou úlohu při rekatolizaci sehráli misionáři jezuitského řádu, kteří svou zbožností, nadšením a usilovnou činností získávali pro katolictví mnoho obyvatel. Soustředili se hlavně na oblast školské výchovy a výrazně též přispívali k rozvoji barokní kultury. Jezuité většinou odmítali násilné metody, často působili i mezi nejnižšími vrstvami venkovského obyvatelstva. Činnost misionářů však někdy vyvolala otevřený a násilný odpor - velký rozruch způsobilo například zavraždění jezuitského kazatele a misionáře Matyáše Burnatia v srpnu 1629 na Jičínsku.

Neobvyklé nebyly ani bouře venkovských obyvatel proti rekatolizaci. Venkovští poddaní se totiž nemohli jako šlechta nebo svobodní měšťané legálně vystěhovat do ciziny. Proto se často pokoušeli o útěk do nekatolických oblastí nebo se vzbouřili. Vzpoury byly potlačeny a jejich hlavní iniciátory a účastníky pro výstrahu krutými způsoby popravili či potrestali. Svědčí o tom kupříkladu záznam o likvidaci povstání ve východních Čechách z roku 1628: „Z těch zajatých někteří byli kolem lámáni a do kola vpleteni, jiní na kůly vstrčeni, některým nosy i uši uřezané i také na zádech cejchové vypáleni byli, a tak znamenaní k svým živnostem propuštěni byvše, více se svýmu pánu protiviti nechtěli.“

Rekatolizační tlak pak výrazně zesílil po uzavření vestfálského míru v říjnu 1648, kterým skončila třicetiletá válka. Tuto fázi rekatolizace měla na starosti především církev a úloha státu ustoupila do pozadí. Katolická církev musela nejprve upevnit svou vlastní organizaci. Již za války v roce 1630 rozdělil arcibiskup Harrach svou arcidiecézi do menších správních celků (vikariátů), aby tak zajistil lepší dohled nad jednotlivými farnostmi. Velkým organizačním zásahem bylo založení nových biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664), které byly dosud spravovány pražskou arcidiecézí. A aby církev vyřešila nedostatek duchovních, uváděla do praxe nové kněžské semináře. Prázdné fary obsazovali také členové církevních řádů nebo vypomohli zahraniční kněží, především z Polska.

Postup moravské rekatolizace se v mnohém podobal té v Čechách, pouze s tím rozdílem, že na Moravě byla výchozí pozice příznivější, protože tu ještě před Bílou horou byla skoro polovina far osazena katolickými kněžími a existovaly tu klášterní komunity, které již na počátku 17. století prosperovaly mnohem lépe než v Čechách. Nad nekatolickými kněžími držel nejdéle ochrannou ruku Karel starší ze Žerotína, u kterého také do roku 1625 našel útočiště Jan Amos Komenský.

Naproti tomu náboženská situace ve Slezsku byla spletitá - byl tu velký podíl luteránů a šlechta hlásící se ke kalvinismu. Rekatolizace probíhala tak, že jednotlivá knížata byla získávána pomocí odměn v podobě územních zisků, katolíci byli upřednostňování a byly jimi obsazovány všechny důležité úřady, čímž byli nekatolíci postupně vytlačeni.

Po skončení třicetileté války ale přišla také doba barokní rekatolizační výstavby země. V Čechách vzniklo na nových 200 klášterů, z toho jen v Praze 40. Velký stavební ruch v Praze vyvolal také požár v roce 1689, po kterém bylo v Praze opraveno přes 30 kostelů a kaplí a vzniklo přes 50 paláců a panských domů v barokním slohu.

Výsadní právo panovníka určovat náboženské vyznání svých poddaných bylo zrušeno až v roce 1849 Františkem Josefem I.

Robert Míka - profilová zpráva ČTK

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:

Diskuze k zprávě

Zobrazit komentáře