Seznamka
Okno v kostele v Herlíkovicích
Autor: Jan Kirschner
Před několika lety jsem žil v Irsku, kam jsem odjel s manželkou a dvěma malými dětmi jako stipendista v rámci programu Erasmus. Psal se rok 2008 a zrovna začínala ekonomická krize, která ostrovní stát postihla mnohem silněji než Českou republiku. Nezaměstnanost dosáhla skoro 15 %, bankovní sektor se dostal do hluboké krize a trh s nemovitostmi zcela zkolaboval. Stipendium nám pokrylo sotva polovinu nájmu, a tak jsme si museli přivydělávat. Jednalo se ale převážně o pomocné práce, o práci v oboru jsem jako stavební inženýr nezavadil. Stavební sektor byl krizí značně postižen, a tak nebyla práce ani pro rodilé Iry. Po roce jsme to tedy museli zabalit. Neodjížděl jsem rád, věděl jsem, že dlouhodobě v žádné cizí zemi možná již nikdy nebudu. Na Irsko jsme si zvykli, stalo se naším druhým domovem. Hodil jsem majiteli klíč do schránky od domu a zrána, ještě za tmy a silné bouře odjížděl na letiště. Nebylo to vůbec příjemné, cítil jsem, že zde již nikdy nebudu jako doma a pokud se vrátím, tak jen jako turista. Vnímám od té doby mnohem silněji problémy uprchlíků a emigrantů a je mi zcela cizí současná kampaň, která se vede proti dlouhodobé nucené emigraci českého vlastence Karla Schwarzenberga nebo jeho rakouské manželce, která jako lékařka, přes vážné zranění, pomáhá v nemocnici v Keni. Mnozí v dobách komunistického režimu v Čechách spíše přežívali, než žili, to bychom si měli v den, kdy zemřel Jan Palach, připomínat dvojnásobně.
Po návratu do Čech jsme se odstěhovali do Sudet na chalupu, kvůli pronájmu pražského bytu. Nikdy předtím mě ani ve snu nenapadlo, že bych zde mohl trvale bydlet, na malé vesnici, bez centrálního topení. Po nějaké době váhání zde ale zůstáváme již čtvrtým rokem. Severní Čechy jsem si oblíbil, i jejich pohnutá minulost mě čím dál tím více zajímá. O odsunu Němců jsem přečetl několik knih a na chalupě, která na začátku dvacátého století sloužila jako hospoda, jsem objevil starý reklamní nápis „Es lebe Gambrinus.“ (Ať žije Gambrinus), který jsme spolu s celou fasádou pěkně obnovili. I těch několik komických slov dokáže drobet zlidštit dobu starých Sudet. Druhý, ještě silnější impuls v zájmu o lidi, kteří žili po staletí v pohraničí, jsem získal v Krkonoších. Již třetím rokem pravidelně jezdím do Herlíkovic, kde evangelická církev vlastní po odsunutém německém obyvatelstvu několik budov vedle krásného secesního kostelíku. Provozuje budovy jako rekreační středisko Horský domov. Místo má pohnutou historii. Založili jsem občanské sdružení Přátelé Herlíkovic, které usiluje o záchranu jedné z původních krkonošských chalup a o oživení celé lokality. Navázali jsme kontakty s několika původními německými obyvateli. Jejich krajanská organizace bude naším partnerem pro podání žádosti o grant od Česko-německého fondu budoucnosti na opravu barevných oken na kostele. Společně pak chceme uspořádat česko-německou bohoslužbu u příležitosti 110. výročí dokončení kostela v r. 1904. Bude to možná poslední cesta mnohých z nich, kteří se do Čech vrací již jen jako turisté do svého dávného domova, tak jako já občas do Irska. Jsou to již osmdesátníci a z Čech odcházeli jako děti, přibližně ve stejném věku jako Karel Schwarzenberg po komunistickém puči. Nejde o žádné uchvatitele majetku, naopak se podílejí na opravách každé druhé kapličky podél hranic.
Jen pro ilustraci, jaké mohou být pocity dvaaosmdesátilé ženy, paní Helgy, kterou odsunuli v 15 letech. Tato slova napsala v úvodu své knihy o Herlíkovicích / Hackelsdorfu:
Můj Hackelsdorf
Když tak myslím na svou vesničku,
kde byl tady kopec a tam kopec,
a na nich roztroušené malé domky,
byly tam stromy na loukách
a nádherné to bylo v zimě,
když stromy byly zasněžené.
Právě když přes noc nasněžila bílá nádhera,
to měly radost děti.
Labe, které bylo vidět dole, kostelík tam na svahu.
I z dálky už je slyšet zvuk kostelního zvonu.
Když tak myslím na svou vesničku,
svírá se mi srdce steskem.
Svůj Hackelsdorf s vrchem a údolím
chtěla bych vidět ještě jedinkrát!
V současném humbuku kolem Benešových dekretů tak nejde o navrácení majetku. Nebojím se, že mě nějaký Němec vystěhuje z mé chaloupky. Vůbec nechci bagatelizovat obludnost nacismu, vinu Němců na hrůzách války i odsun, který byl pochopitelnější pro člověka v roce 1945 než dnes pro nás. Odmítám ale princip kolektivní viny. Ne každý byl nacista a i mezi Čechy bylo dost kolaborantů, kteří se po válce mstili na Němcích a zahlazovali stopy. Dnes, skoro 70 let po válce, by tato otázka neměla vyvolávat tak velké emoce a stávat se zaminkou politických útoků a zbytečných debat. Nelze stavět předvolební kampaň na „pseudodědictví" krve, jazyka či vině otců. Touto cestou se vydal nacismus, nikoliv demokracie. Omluvy za bezpráví již zazněly z obou stran a je načase více spolupracovat a s odstupem zkoumat složitou historii a provázanost česko-německých vztahů. Po výrocích, kterých je plná předvolební kampaň, mám jasnější pocit, že zde nejde o boj levice proti pravici, bohatých proti chudým, ale o slušnost, právo a spravedlnost, kdy by mělo být jasné, na čí straně mají křesťané stát.
Autor je předseda o.s. Přátelé Herlíkovic a člen výboru Společnosti křesťanů a Židů. Překlad textu básně z dialektu krkonošské němčiny: Hana Juptnerová
