Předvolební úvaha

Dan Drápal
Autor: archiv autora

Určité překvapení přinesly snad každé volby do Poslanecké sněmovny; ovšem nepamatuji, že by při některých volbách bylo tolik neznámých, jako při těch, k nimž přistoupíme koncem tohoto měsíce.      

Systém dvou velkých a několika malých stran zřejmě skončí – přinejmenším do dalších voleb, možná ale déle. Vůbec není jasné, kdo bude nejsilnější na pravici – bude-li to stále ještě ODS, nebo TOP 09, případně nová strana ANO (na pravicovou stranu se pasovala ona sama; zda tam patří, ukáže až čas). Obecně se předpokládá, že s přehledem nejsilnější stranou bude sociální demokracie, a nevidím na obzoru nic, co by tomu mohlo zabránit. Na levici ale bude mít řadu vyzyvatelů – ponecháme-li stranou komunisty, kteří mají zřejmě své jisté jako při všech dosavadních polistopadových volbách, budou se o své místo na slunci ucházet Zemanovci, Suverenita Jany Bobošíkové, Úsvit Tomia Okamury a Zelení. Jiří Paroubek celkem rozumně hodil ručník do ringu – v levicové tlačenici by příliš šancí neměl.

V preferencích neustále stoupající ANO pro mne zůstává hádankou. S neblaze proslulými Věcmi veřejnými tuto stranu spojuje evidentní dostatek kapitálu (slyšel jsem, že jen v Praze prý tato strana utratí za propagaci na 15 milionů), nicméně Andreji Babišovi se podařilo pro svou stranu získat řadu osobností, u nichž si nedovedu představit, že by jejich motivace byla čistě finanční a že by chtěly jen tančit podle toho, jak Andrej Babiš píská. A Věra Jourová není Kristýna Kočí. Netroufám si tuto stranu doporučit, ale ani před ní nevaruji (před třemi lety jsem před Věcmi veřejnými varoval).

Pak jsou tu ještě zelení a lidovci. Rád bych lidovce vynachválil, ale neznělo by to věrohodně, protože za ně sám kandiduji. Přesto pro ně slovo ztratím: Ať už budou výsledky ostatních stran jakékoli, na lidovce čeká důležitá a v každém případě pozitivní úloha: Zabránit největším excesům. Zelení stále trpí vnitřním štěpením, ale kdyby se – k mé lítosti – do poslanecké sněmovny dostali, patrně by prosazovali „genderovou“ agendu s nejrůznějšími opatřeními, zasazujícími další rány beztak již oslabené tradiční rodině. Těchto jejich postojů se bojím podstatně více než ekologického fundamentalismu. Pokud by se zelení věnovali jen přírodě, mohli by dokonce sehrát pozitivní úlohu, protože ochrana životního prostředí příliš nezajímá ani ODS ani ČSSD.

Pokud zvítězí levice a bude potřebovat KDU-ČSL jako koaličního partnera, opět může tato strana sehrát tlumící úlohu a snažit se bránit největším levičáckým výstřelkům. Pokud by zvítězila pravice (tady opouštím realitu a ocitám se na poli čisté teorie), mohli by lidovci zabránit tomu, aby nutná úsporná opatření dopadala na ty nejslabší.

Konečně jako do jisté míry „insider“ mohu konstatovat, že vnitřní atmosféra je u lidovců – nakolik jsem to mohl poznat – nesrovnatelně příjemnější a nadějnější než před odchodem řady lidovců do TOPky.

Doba předvolební potvrzuje, co platilo i při volbách minulých: Peníze rozhodují o mnohém (minule vynesly nahoru Věci veřejné, letos ANO), ale ne o všem (ODS prohraje, i kdyby jí kmotři finančně pomohli sebevíc, protože pro mnohé je z morálních důvodů nevolitelná – statečná dáma Miroslava Němcová nechť mi odpustí).

Stejně jako před minulými volbami nepřichází žádná strana s vážně myšlenými návrhy na dosažení vyrovnaného rozpočtu, řešení romské problematiky, skutečnou podporu školství a vědy nebo zvrácení neblahého demografického vývoje. Chybí skutečné osobnosti se skutečnými vizemi jak řešit skutečné problémy. Naštěstí alespoň o něco ubylo planých slibů.

Co mě trochu zneklidňuje, je přemíra vyjádření, kdo s kým určitě nebude spolupracovat. Chápu, jisté limity je správné nastavit – udělali to ostatně i mí oblíbení lidovci, když jasně deklarovali, že nebudou ve vládě s komunisty a že nevstoupí ani do vlády, jež by byla na podpoře komunistů závislá. Lituji ale negativních signálů TOPky vůči straně ANO nebo ČSSD vůči TOPce. Pokud bude v příští sněmovně více stran než v té předchozí, budou kompromisy nevyhnutelné. Proč tedy zamykat branku ještě dříve, než někdo projevil přání jí projít?

Předvolební události ovšem zatím bohatě demonstrují, že v řadě stran mají jejich přední představitelé problém domluvit se sami mezi sebou, což nevěští nic dobrého pro povolební vyjednávání. Přiznám se, že jsem rád, že v tomto vnitrostranickém bojování vynikli především Zemanovci. Někdy se zdálo, že dělají vše pro to, aby pětiprocentní hranici nepřekročili. Ale možná se raduji předčasně – český volič spolkne ledacos, byť je nevyzpytatelný (a proto kdysi pan Krelmička, předseda strany důchodců, musel spolknout i brouka, když ho český volič zradil).

Na závěr slovo pro optimisty i pro pesimisty. Optimisty varuji, aby se příliš neradovali. Budoucí vláda nebude o mnoho lepší než předchozí – a možná bude o dost horší. Moderní svět je tak složitý, že ani prezidenti, vlády a parlamenty nemohou ovlivnit vše a mají spoutané ruce takovými faktory, jako jsou mandatorní výdaje nebo globální hospodářská situace. Pesimisty bych rád potěšil: Budoucí vláda toho patrně nepomrví o tolik víc než vláda předchozí – z právě uvedeného důvodu.

Ať tak či onak, zatím nehrozí, že by nám ta či ona vláda mohla bránit v tom, abychom ten omezený kousek světa, který můžeme ovlivnit, nezanechali v poněkud utěšenějším stavu, než když jsme se na něm ocitli. Jinými slovy, nic nám nebrání nebát se a nekrást. A třeba se dokonce staneme ostrůvkem pozitivní deviace.

Autor je překladatel a publicista (například Neviditelný pes). Otec - zakladatel Církve Křesťanská společenství.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.