Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Debata o tom, co znamená církevní ustanovení o nerozlučnosti manželství, není jen záležitost moderní doby, Toto téma zaměstnávalo lidi po celou dobu církevní historie. Dnes se o věci mluví kvůli tomu, že sekulární společnost umožňuje jak necírkevní manželství, tak také rozvody a uzavírání nových sňatků. Podoba moderního života také rozvodové situaci nahrává. Ženy jsou emancipované a mohou být ekonomicky soběstačné. Lidé žijí déle, takže zatímco dříve už by byli po smrti, nyní ještě ve středním věku mohou začít druhé partnerské nebo rodinné „kolečko“. Zvláště se to týká žen. Jak je milovníkům viktoriánské doby známo, anglické hřbitovy byly plné náhrobků, kde bylo jméno matky vedle jména dítěte starého den. Mnoho mužů tehdy prožívalo sukcesivní monogamii a ani se rozvádět nemuseli.
Současný stav
Církev tvrdí, že nemůže svůj postoj k lidem, kteří byli platně oddáni, rozvedli se a vstoupili do nového manželství, změnit. Odpírá jim svátosti, a to za všech okolností bez ohledu na specifika jednotlivých případů. Odvolává se na to, že Ježíš nerozlučnost ustanovil a nedá se s tím nic dělat. Debaty o tom, jestli to tak skutečně je, se objevují už několik desetiletí. Vzpomínám si na jednoho kardinála, který už v 70. letech říkal, že těžko vysvětluje věřícím postoj církve, která vraždu rozhřeší, ale nové manželství ne.
Debaty znova ožívají kvůli konání biskupské synody o rodině, jejíž druhé zasedání nyní skončilo. Závěrečný dokument neuspokojí zřejmě nikoho a můžeme čekat, že diskuse bude pokračovat. Ultratradicionalisté, kteří nenávidí současného papeže a Druhý vatikánský koncil, už trochu ztrácejí nervy a sahají k jazyku, který není ani křesťanský. Takže pak se v jednom „pravověrném“ příspěvku můžeme dočíst o „třech senilních německých kardinálech“, čímž se zřejmě myslí přední teolog Kasper a spol. Bez komentáře.
Co říká Bible
Podívejme se na to, jestli je takový talibánský pokřik legitimní. Nejdříve k tomu, co o nerozlučnosti říká samotný Ježíš podle evangelií. Citovány bývají dva texty evangelia a Pavlův list Efesanům.
U Matouše Ježíš mluví o tom, co je podle něj původním „modelem“ manželství (Mt 19:5-10):
Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘?
A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“
Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.
Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“
Učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit.“
On jim odpověděl: „Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno.
Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“
V Markově evangeliu čteme (Mk 10:2-12):
Tu přišli farizeové a zkoušeli ho: ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“
V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství.“
Z těchto výroků je jasné, že učedníci tomu Ježíšovu výroku přikládali důležitost, protože se na to ptali ještě jednou. Víme, že toto ustanovení o nerozlučnosti vedlo k tomu, že Jindřich VIII. odtrhl anglickou církev od Říma. Z hlediska pozdější historie vidíme, že to bylo zbytečné, svou milenku Annu Boleynovou, kvůli které rozvodová kauza vznikla, nechal nakonec stejně popravit. Kdybychom byli zlomyslní, mohli bychom říci, že všechno mohlo dopadnout jinak, kdyby měl Jindřich k dispozici nějakého moderního církevního právníka. Ten už by mu první manželství nějak anuloval jako neplatné od počátku a dějiny církve a světa mohly vypadat jinak. Inu církev se taky učí. Krom toho jde trochu o populární zkratku, anglická církev se oddělila i z jiných důvodů, které mohly nastat i přes neutuchající Jindřichovu vdavekchtivost.
Dálé čteme v pavlovských listech (Ef 5:31-32):
„Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev."
V listě Korinťanům (1 Kor 7.10):
„Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. A když už odejde, ať zůstane neprovdána nebo se s mužem smíří; a muž ať ženu neopouští.“
Zase jsme u problému opouštění. Nikoli u nějakého betonového kvádru, který se jednou ulil a nesmí se rozbít, když někoho drtí.
V dalších pasážích ale Pavel radí, že každý má zůstat v tom stavu, ve kterém ho Pán povolal. Když je otrok, ať zůstane otrokem, leda by měl možnost získat svobodu, pak ať to použije. Také když je někdo svobodným, radí mu, aby takový už zůstal. „S ohledem na to, co má přijít.“ Tedy konec světa a soud. Tohle musíme mít na paměti, že jak Ježíšovy, tak Pavlovy výroky jsou pronášeny s představou, že konec tohoto světa je blízko. Jenže nebyl. Mnohým se taková formulace nebude líbit, ale jak Ježíš, tak Pavel se v tomto mýlili. Svět trvá dalších dva tisíce let. Ostatně poté, co jsme zjistili, a co Ježíš a Pavel nejspíš nevěděli, náš „svět“ je něco jako špendlíková hlavička v oceánu. Těžko si představit, co by měl výraz „konec světa“ v této perspektivě znamenat.
Neměnná církevní nauka?
Další věc je, že to, že je něco církevní nauka, neznamená, že to nelze změnit. Než se pravověrní vyděsí, měli by si vyslechnout argumenty pro toto tvrzení. Po staletí se pomlouvá ohledně církevní nauky Pelagius a vyzdvihuje svatý Augustin. Extrémy ale hlásali oba. V historickém kontextu má pravdu spíš Pelagius. Celá staletí církev věřila v existenci čarodějnic a mnoho lidí to stálo život. Příklad nepochopení dobového kontextu a podmíněnosti kultury v tom širším slova smyslu. Ve sporu o tzv. filioque měla pravdu východní církev, ne západní, protože západní teologové nepochopili východní přesnější terminologii. Spory mezi luterány a katolíky o milost byly po staletí zbytečné, v této otázce došlo ke shodě. Až mezi světovými válkami se za Pia XI. v církvi začalo říkat, že sex slouží i něčemu jinému než plození dětí. Po staletí se sebevrahové zahrabávali u zdi, protože církev soudila, že zemřeli ve smrtelném hříchu. Tridentský koncil vyslovuje exkomunikaci nad těmi, kdo popírají význam církevního oděvu pro podněcování zbožnosti. Na exkomunikaci trochu málo, ne? Takto bychom mohli pokračovat. Anathema na to, když někdo bude proti tomu, aby se části kánonu říkaly potichu, anathema na to, když se někomu nelíbí, že se něco v kalichu míchá do vína. Ultratradicionalisté rádi poukazují na to, že na tu či onu věc byla v církvi exkomunikace. Pokud jim posedlost exkomunikacemi vyhovuje, je to jejich věc. Normálnímu člověku nevyhovuje.
Spojuji tu věroučné a disciplinární záležitosti, jsem si toho vědom. Tak to ale bývá i v současné církevní praxi.
Naše pojetí historie ukazuje, že máme svobodu změnit současné učení, pokud k tomu máme dobrý důvod. Opakuji, že to má být dobrý důvod a že změna by měla být v souladu s tradicí.
Pokud jde o synoptická evangelia a jejich nauku o „rozvodu“, nemůžeme číst mimo kontext (ostatně nic nemáme číst mimo kontext) a pojímat tam napsané jako právní normy nebo morální maxima. Jak píše autor John Donahue, tam, kde Ježíš mluví o rozvodu, tak jeho výroky se objevují v kontextu toho, když mluví o království. Ježíš je tu představen jako ten, kdo Toru radikalizuje, takže i žádostivý pohled je pojímán jako cizoložství. (Jenže dobře víme, že není a že lidé si nevyrvou oko a neuseknou ruku, neopustí otce a matku. Jen u rozluky se trvá na doslovnosti výroků.)
U Marka jde o prorockou radikální řeč, kde se mluví o sebezmrzačení, aby se předešlo pohoršení a opuštění všeho bohatství a prestiže, aby mohl být následován Ježíš. Požadavky království se týkají i těch nejintimnějších aspektů lidského života. Když to izolujeme od tohoto kontextu, tak z radikálnosti uděláme normu. V Ježíšově době si judaismus až příliš zvyknul na rozvody a Ježíš stojí na straně těch, kdo jsou takovou praxí poškozeni, především šlo o ženy vyhnané z jejich domů.
Ježíšovo učení se šířilo v komunitách, které očekávaly konec světa. Toto očekávání se ale změnilo a křesťanství se začalo šířit do dalších kultur, a proto muselo projít změnami a přizpůsobení.
Pokud jde o církevní nauku o nerozlučnosti, je během dějin dost zatemněna celou řadou výjimek, privilegií a dispensů, desítkami tisíc rozhodnutí o neplatnosti manželství ročně, které provádějí církevní soudy.
Sporné je také to, zda tridentský koncil hovoří o nerozlučnosti manželství jako o článku víry. Tedy šlo především o polemiku s Lutherem a odmítnutí reformační nauky, která popírala církevní autoritu ohledně manželství.
Teolog Piet Fransen ukazuje, že tridentští otcové si byli vědomi různých pohledů, jaké měli na nerozlučnost patrističtí a středověcí teologové, a odlišné praxe řecké církve. Koncilní otcové měli v úmyslu všechny tyhle lidi zahrnout do svého anathematu a soustředili se na Luthera. Tridentstká pozice byla konsistentní s koncily Lyonským II. (1274) a Florentským (1439), kde se diskutovalo mezi latiníky a Řeky o jednotě. Na žádném z těchto shromáždění nebyly otázky nerozlučnosti manželství považovány za neměnnou nauku církve. Latiníci o tom chtěli ve Florencii diskutovat, což Řekové odmítli, ale nebylo to považováno za překážku v jednotě. V Tridentu šlo o spor mezi katolíky a luterány, vnitrokatolická debata zůstala otevřená. (Této interpretaci oponují někteří teologové, například Joseph Ratzinger.)
Vztah mezi vnější formou a obsahem, mezi normou a jejím smyslem, bude vždycky napjatý. Odmítnout jeden z těchto pólů znamená deformaci. Teď žijeme v období, kdy se vede spor o zákonictví v církvi, takové zákonictví, které zcela proti smyslu křesťanství lidem ubližuje a je nesmyslné.
Diskuse o podobě a významu nerozlučnosti manželství je konkrétním příznakem sporu, který se vede i v jiných oblastech.
Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Mezititulky redakční.
