Pokud je papež František revolucionář, tak potom jsou to všichni poslední papežové

Na pravou míru / Jan Jandourek / 15. února 2016
Pokud je papež František revolucionář, tak potom jsou to všichni poslední papežové

Papež František v roli supermana
Autor: Twitter.com

Známý katolický novinář John Allen, který na svých stránkách cruxnow.com sleduje podrobně poslední dění kolem papeže a papežství, si všímá toho, zda je papež František skutečně takový revolucionář, jak se to některým lidem jeví. Říká, že média si o každém předem udělají nějaký obraz a potom se na něj dívají stále z této perspektivy. To se stalo i poslednímu papežovi.

„U Františka je klíčovým prvkem vyprávění (často přehnané), představa, že je to liberální individualista. Dokonce i když udělá nebo řekne něco, co jiní papežové udělali nebo řekli tisíckrát předtím, je to vychváleno jako inovace.“ My bychom mohli dodat, že zatímco média to většinou míní jako papežovo plus, někteří kritici zase jako velké mínus a modernismus.

To se v poslední době stalo také ohledně ekumenismu a snahy o jednotu mezi různými větvemi křesťanství.

Co se stalo?

Papež František oznámil, že bude 31. října cestovat do Lund ve Švédsku, kde otevře celoroční sérii akcí k 500. výročí protestantské reformace, společně s Luterskou světovou federací a vedoucími představiteli dalších křesťanských církví.

Vatikán a Světová luterská federace vydaly „společnou modlitbu“ pro toto výročí, která je určena pro použití na celém světě oběma církvemi.

Zhruba ve stejné době bylo ohlášeno, že některým členům skupiny finských luteránů bylo při jejich návštěvě Říma nabídnuto v bazilice svatého Petra přijímání, což je v rozporu s pravidly katolické církve a tento krok byl později označen za chybu.

Během ekumenické bohoslužby 25. ledna papež František požádal o „milosrdenství a odpuštění“ kvůli tomu, jak se vůči sobě křesťané navzájem chovali a požádal o odpuštění za chování katolíků, které neodráží „hodnoty evangelia“.

Ještě navíc se stalo, že Řím pojmenoval v září loňského roku jedno náměstí jménem Martina Luthera a stalo se tak s tichým požehnáním Vatikánu a krátce nato František navštívil evangelický luteránský kostel a hovořil s jednou protestantkou, která by chtěla přijímat katolické přijímání. Papežova nejednoznačná odpověď byla některými pochopena tak, že jí papež říká, ať se zařídí podle svého úsudku.

Allan říká, že tradiční katolické kruhy pak bijí na poplach a považují papeže za příliš „měkkého“ pokud jde o hranice mezi katolicismem a zbytkem křesťanského světa. John Allan k tomu dodává, že pokud je v tomto František měkký, je třeba to samé říci i o všech papežích za posledních padesát let a to včetně Jana Pavla II., kterému média přiřkla ohledně přístupu k některým věroučným otázkám ocelovou pevnost a Benedikta XVI., který byl označován za arcikonzervativního. „Jenže závazek církve k ekumenismu byl potvrzen na Druhém vatikánském koncilu (1962-65) a každý papež od té doby posunul míček o kousek dál.“

Papež Pavel VI. v roce 1964 cestoval do Jeruzaléma na setkání s patriarchou Athenagorem z Konstantinopole, což bylo první setkání mezi představiteli západního a východního křesťanství po více než pěti stech letech. O dva roky později věnoval Pavel VI. svůj biskupský prsten, který nosil jako kardinál-arcibiskup milánský, anglikánskému arcibiskupovi canterburskému Michaelu Ramseyovi. V roce 1975, když nový patriarcha Konstantinopole poslal svého vyslance do Vatikánu, Pavel VI. poklekl a políbil jeho nohy.

Pokud jde o Jana Pavla II., našlo by se ekumenických gest mnoho. V prosinci 1996 přijel do Říma arcibiskup z Canterbury George Carey a s ním několik dalších anglikánských biskupů. Papež mu věnoval zlatý pektorál, náprsní kříž, stejný, jaký dává katolickým arcibiskupům při jejich povinných návštěvách Říma a dalším anglikánským biskupům dal stříbrné kříže. Přesto podle oficiální katolické nauky nemají anglikánští biskupové platné svěcení, takže by neměli nosit tyto symboly. V těchto případech byli podle Johna Allana papežové odvážnější ve svých gestech než ve svých slovech.

V říjnu 2002 při příležitosti 700. výročí narození svaté Brigity Švédské, mystičky ze 14. století,  se Jan Pavel II. zúčastnil slavnostních nešpor v bazilice svatého Petra. Přítomno bylo 13 katolických biskupů a devět luteránských biskupů ze Švédska, Norska a Dánska, jeden další luteránský duchovní a dva ortodoxní duchovní a jeden anglikán. Měli na sobě liturgická roucha a usedli se stejnou důstojností. Bylo těžké se vyhnout dojmu, že Jan Pavel uznává bratrství v posvátné službě, které by katolická teologie sotva mohla vysvětlit, stejně jako František odpověděl protestantské ženě ohledně přijímání způsobem, který byl současně tradiční i otevřený.

Pokud jde o tu kontroverzní katolicko-luteránskou modlitbu, je založena na společném prohlášení obou církví ohledně učení o ospravedlnění z roku 1999. Na katolické straně tu dohodu „zachránil“ kardinál Joseph Ratzinger, budoucí papež Benedikt. „Byl to Ratzinger, kdo rozvázal uzly,“ řekl biskup George Anderson, hlava americké evangelické luteránské církve v jednom interview. „Bez něj bychom dohodu mít nemuseli.“

Prostě pokud je nějaká revoluce, začala už před Františkem a bude pokračovat i po něm, protože takové je prostě směřování církve.

Přesto pro mnoho lidí nebude takové porovnání stačit. Někteří totiž nejsou spokojeni právě s tím, kam se církev vydala na Druhém vatikánském koncilu. Ten odpor se pohybuje na škále od těch, kteří vůbec nepokládají poslední papeže za pravé, až po ty, kteří je považují za pravé, ale trpí a říkají, že se to musí přežít, než nastanou lepší časy.  Rozliční sedisvakantisté se trochu rozcházejí v tom, kdy pohroma začala. Podle některých byl falešným papežem už Jan XXIII. a podle dalších byl Pavel VI. během pontifikátu vyměněn za dvojníka, což dokládali rozborem tvaru papežova nosu na různých fotografiích.

Ekumenismus je jen jeden kámen úrazu. Ještě horší je mezináboženský dialog. Jsou katolíci, kteří jsou skutečně přesvědčeni, že muslimové uctívají jiného a falešného Boha, tedy vlastně boha s malým „b“.  Ti důslednější to musí dotáhnout až do konce a prohlašovat, že svatořečení Jana Pavla II. není nejspíš platné, protože byl heretik. Toto označení si zasloužil tím, že uspořádal mezináboženské setkání v Assisi a potkával se s dalajlámou. Tvrzení, že pravda je jen jedna, si vykládají tak, že se musí opakovat ty samé věty s těmi samými pojmy. Papež František pak samozřejmě ztělesňuje podle jejich představ modernistického démona a Tomáš Halík islámského démona, ačkoliv Halík ani papež neříkají nic jiného, než co říká církev. To samo ale také není žádná novinka, že je někdo tak papežštější než papež, že i papeže z církve vyloučí.


Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Festival United 2017
Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
28%
 
Ne
68%
 
Nevím
4%
 
(Počet hlasů celkem: 207)