Jsem vděčný za to, že jsem

Portréty a rozhovory / Zdeněk A. Eminger / 13. května 2017
Jsem vděčný za to, že jsem

Jakub S. Trojan
Autor: Wikipedia.org / Ben Skála / Creative commons

Prof. ThDr. Ing. Jakub S. Trojan, jenž 13. května oslaví devadesátiny, je křesťanský teolog a porevoluční děkan Evangelické teologické fakulty v Praze. Po odsloužení vojenské služby u PTP a absolutoriu teologie působil jako evangelický farář a po odejmutí státního souhlasu jako ekonom. Podepsal Chartu 77 a značnou měrou přispíval k teologické a ekumenické rozpravě své doby. Jedním z Trojanových farníků v Libiši byl student Jan Palach, kterého doprovodil i na jeho poslední cestě. Trojanova palachovská zamyšlení patří dodnes k inspirujícím textům.

Z mnoha Trojanových knižních titulů jmenujme např. Moc víry a víra v moc (Oikoymenh 1993), Ježíšův příběh – výzva pro nás (Oikoymenh 2005) a Kontrasty a alternativy (Oikoymenh 2007). V posledních letech se věnuje také básnické tvorbě. Jeho sbírky Skoro-sonety, Rozkyvy duše či Chvála protikladů přicházejí ke čtenáři péčí nakladatelství Susa. K výročí Trojanova jubilea se váže i tento rozhovor, který představuje českého teologa nejen jako akademika a význačnou tvář českého evangelictví, ale také jako manžela, otce a člověka mnoha zájmů.

 

13. května jste oslavil devadesáté narozeniny. Píšete básně, studie, přednášíte. Kde k tomu bere Jakub S. Trojan sílu a inspiraci?

Shůry! Z boku! Z reflexe! Z vděku! Naznačil jsem vlastně směrovky svého zaměření; je v nich poukaz k tomu co je, co přichází, co nás zavazuje… Pozornost spojená s otevřeností všemi směry – je dobrým předpokladem pro plný a odpovědný život.

Narodil jste se v Paříži, která byla nejen v době První republiky cílem mnoha českých spisovatelů, výtvarníků a lidí kulturně činných. Co pro vás znamená frankofonní svět?

Nemnoho. Francouzsky neumím, Francii jsem jen přelétal na cestě do Velké Británie, USA. Sem tam četba, filmy z francouzského prostředí. Ve srovnání s tím, co vím o Skandinávii a hlavně o Německu, tedy o zemích, které jsem mnohokrát navštívil nejen jako turista, je to pramálo.  

V knize Dvanásť statočných Ľuba Bechného velmi pěkně hovoříte o své paní, Karle Trojanové Schwarzové. Připomnělo mi to literárního historika Jaroslava Meda, evangelického faráře Jana Jelínka a básníka a diplomata Josefa Palivce, kteří považovali svoji ženu za osu svého života. V čem vás, pane profesore, manželství proměnilo?

Manželství s Karlou Schwarzovou považuji za dar a výhru: jsme spolu již 67let! Vzájemné obohacení trvá! A jsme už prarodiči! To je další rozměr našeho pobývání na světě, které chápeme jako mimořádný dar, kterého se nám dostalo. Směli jsme se narodit. Víc: směli jsme se poznat a žít ve vzájemnosti, která obohacuje! It´s wonderful!

Velké náboženské texty, od Bible přes Tripitaku po Korán, ale také např. středověké Smolné knihy, ukazují na tak trochu věčnou erozi lidských vztahů. Co je pro vás v soužití dvou lidí to nejpodstatnější?

Respekt k jinakosti partnera(ky); vůle spojit se k vzájemné službě a obohacení. A společně být otevřeni přicházejícím výzvám a úkolům. A to vše přináší růst víry i vděčnosti za jedinečnou příležitost, která nám byla svěřena: zaslechnout pravé výzvy a snažit se jim dostát!

Vaše dílo, ale i vaše veřejné postoje ukazují, že nejste nostalgickým člověkem ohlížejícím se po minulosti. Ve svých pracích nabízíte řadu nových originálních tezí a promýšlíte zásadní teologická, antropologická a obecně filosofická a politická témata. Je ale přece jen něco, co byste u sebe viděl jako návrat ke kořenům?

Návrat by měl být vždy spojen s kritickým vážením toho, co nás přivádí k těm či oněm rozhodnutím. Nedostat se do vleku stereotypů! I kořeny je třeba prověřovat. Být připraven zaslechnout někdy jen tlumený až tichý hlas výzvy, která navozuje pravý stav mysli k správným rozhodnutím. A vždy se to děje i v součinnosti s těmi, kdo jsou s námi na cestě, v dialogu o tom, jak oni chápou své výzvy a naděje.

Protestantská teologie, a to nejen v době velkých dějinných nárazů, se nezříká své občanské angažovanosti. Připomínám si Paula Tillicha, Karla Bartha, Dietricha Bonhoeffera, Přemysla Pittera, J. L. Hromádku, Jana Šimsu či Boženu Komárkovou. Jaký je váš vztah k politice? Neuvažoval jste někdy o politické práci?

Politika byla pro mne vždycky zajímavá, někdy dokonce přitažlivá. Je to oblast odpovědného rozhodování, které proměňuje společenské vztahy a prostředí. Nevyhne se napětí, střetům. Přiznám se, že právě tato stránka světa politiky mne přitahovala. Manželka mne vždycky před ní varovala. A já jsem na ni  – a nejenom v této věci – dal. A dobře jsem udělal. Protože bych v politice patrně ztroskotal právě pro tento její charakter.  

Téměř třicet let po revoluci vycházejí životní příběhy prof. Růženy Vackové, Jana Zahradníčka nebo prof. Josefa Zvěřiny. Co pro vás bylo jako pro začínajícího teologa a faráře v 50. letech nejhorší?

Takřka zlomovou zkušeností byla má tříletá vojenská služba (1950–1953) u tzv. Pomocného technického praporu (PTP) v Hájnikách na pomezí zvolenského a bánskobystrického kraje u letiště Tri duby. Představte si: začínající bohoslovec evangelické fakulty a rota katolických řeholníků, s kterou jsem sloužil nejprve dva měsíce v Čechách a potom dalších 34 měsíců na Slovensku. Jakkoli jsem prožíval odloučení od své manželky Káji těžce, společenství s elitou katolické církve bylo pro mne jedinečnou zkušeností! Pochopil jsem, jak doufám, hlubiny katolické víry a tradice, kterou katoličtí spoluvojíni pěstovali ve volném čase po těžké fyzické práci pilně a soustředěně. Těch společných rozhovorů u lopat při výkopu a potom i ve volných večerech! Měli jsme tam pěvecký kroužek, řeholníci hráli výborně fotbal i volejbal, já jsem tam zavedl košíkovou; učili se rychle a uměli hrát tak znamenitě, že s námi žádná rota normálních vojáků nechtěla hrát, protože takřka jistě by dostalli od flanďáků výklep – a to se považovalo za kádrově nepřijatelné!

Václav Černý, Ladislav Hejdánek nebo Milan Balabán do exilu neodešli. Oproti tomu Jan Milíč Lochman, Vladimír Boublík, Karel Skalický nebo Karel Vrána do emigrace zamířili. Vy sám jste o odchodu nikdy nepřemýšlel?

Nevzpomínám si, že by mne tento problém nějak zaměstnával – a to ani, když jsem byl v PTP anebo později, když nebylo jisté, zda mně bude dovoleno dokončit vysokoškolské studium. Pravda ovšem je, že moji nejbližší přátelé na exil nepomýšleli. Kdyby se rozhodli odcházet do zahraničí, asi bych o tom tehdy přemýšlel intenzivněji.

Vždycky mě oslovovala spolupráce křesťanů a teologů různých denominací i jejich přátelství. Mám na mysli např. Přemysla Pittera a kardinála Berana nebo společenství lidí pracujících na ekumenickém překladu Bible. Formovalo vás někdy přátelství s některým z katolických farářů či teologů?

Být se 150 řeholníky nemůže nevyvolat otázky po základní životní orientaci. Byl jsem jejich osobním svědectvím jen utvrzován v tom, že bohosloví a svět Bible, různost tradic a důrazů církevních tradic je oblast, která se pro mne stávala čím dále přitažlivější. A byl jsem překvapen navíc  tím, že vůči mně, jedinému evangelíkovi mezi nimi, projevovali výrazně bratrskou vstřícnost. Byl jsem jedním z nich! – jen z jiné ekumenické občiny. Byli jsme tak průkopníky ekumenických vztahů, které – jak se domnívám – stály před časem i v pozadí rozhodnutí pozvat mne na Katolickou fakultu v Praze jako učitele budoucích katolických kněží!

V r. 1970 jste obhájil doktorát a celý svůj dospělý život, než jste byl povolán na fakultu, jste patřil do okruhu teologů tvořících soudobou teologickou rozpravu. Jaký měl teolog v tehdejší době postavení?

Ve společnosti, zvláště socialistické, poněkud kuriózní. Kdykoliv jsem řekl, že studuji teologii, slyšel jsem – dobře! – závan údivu: v dnešní době teologii? V pozadí znělo: kam poslal svůj rozum, vždyť to nemá žádnou perspektivu, náboženství je na vymření…

Je pro mě pochopitelné, že lidé často utíkali do jakéhosi vnitřního exilu anebo se věnovali něčemu, co pomáhalo zaplašit tíhu té doby. Dělají (děláme) to i dnes. Měl jste kromě své práce něco, čemu jste věnoval svůj čas, sport nebo nějaké hobby?

Ano, měl a mám dosud: muškaření. To je nádherný sport! Jdete vodou, oblečen ve vysokých holinkách, opatrně našlapujete, do všech stran vrháte muškařským prutem šňůru, na jejímž konci máte mušku – jednu, dvě, tři – a nabízíte ji pstruhům a lipanům v nádherných vodách Šumavy, Beskyd a jiných výšin či horstev. Vnímáte krásu jedinečné chvíle samoty uprostřed krásné přírody!Záběr, zásek a vodíte rybu – musí mít podle zákona předepsanou délku – opatrně, protože máte tenoučký vlasec a nechcete, aby jej pstruh nebo lipan urval! A pak – pokud má míru – poctivě zapsat do zakroužkovaného dne docházky! A smíte si vzít maximálně tři kousky a musíte dodržovat i dobu, kdy je dovoleno pstruhy a lipany chytat!

Jako farář jste působil na Šumavě, v blízkosti Prahy a v Praze. Máte místa, která jsou jen a jen vaše? Místa vašeho srdce, kde nabíráte energii?

Odpověděl jste už na svou otázku i za mne. Ano, je to jak Praha, tak Šumava. Nepatří mi, ale je mně v nich víc než dobře. Jsou to místa mého srdce, – ale nejenom mého, i mé paní a našich děti (jak doufám)!

Vaše knihy a studie jsou psány civilním, moderním jazykem, který dokáže oslovit humanitně orientovaného čtenáře. Co pro vás znamená slovo, jazyk a řeč?

Obdivuji češtinu, (ale s obmněnou to platí i pro ostatní jazyky): je bohatá úžasnou pestrostí významů a smyslu slov. To jsem také vyjádřil v poslední sbírce básní, kterou chystám k vydání. Vkládám do ní např. jeden soubor básní, který jsem pojmenoval: Stejnorymné. Na ukázku předkládám jednu z nich pod názvem Podívejme: v ní 17x používám slova, které mají stejnou koncovku a liší se pouze předponou.

 

 

Podívejme!

Některé z tyček musím trochu dohnout
Ostatní z nich jak zdá se téměř ohnout
Naproti tomu jiné do stran vyhnout
A pak teprve jejich konce zahnout
Problém mám: s některou z nich nelze pohnout
Nejednou musel jsem se k tomu sehnout
A pak všechny po řadě srovnat zdvihnout
mám-li to všechno do večera stihnout

S tyčkou když se mi v tahu  zpříčí – trhnout
Pak je volná  – a já nemusím uhnout
Dlouhá !– nebude o podlahu drhnout?
Rýma! Zastavit musím – trochu říhnout
Řeč údů? Začínáme k spánku tíhnout
Tělo jim straní Jasné! Chce si lehnout
neskončím-li včas může naráz splihnout
Sedím už Rychle jsem pak začal jihnout
Doma chci být včas… Tak se musím zvednout!

 

Sám jsem v životě potkal lidi, kteří byli – bez ohledu na své duchovní zakotvení – v mém vidění světci. Vím, že protestantská tradice je v tomto ohledu a právem obezřetnější, ale přesto se zeptám. Potkal jsem v životě lidi, od kterých vám bylo příjemné odezírat jejich otevřenost a duchovní autenticitu?

Samozřejmě. Jinakost, originalita, – to jsou dary! Když se s nimi setkáváme, dostavuje se přiznaně i nepřiznaně tzv. Aha efekt! Údiv! A řeknu rovnou: vděčný údiv, že takové bytosti tu jsou a uvádějí nás k úžasu nad krásou jinakosti i blízkosti zároveň.

Je někdo, s kým jste se chtěl v životě setkat, ale nepovedlo se vám to?

Víte, že si nevzpomínám, že bych tak hořel a toužil – a nevyšlo mi to.

Co pro vás, pane profesore, znamená ekumenismus? Jednotu v různosti? Výzvu? Bolest? Realitu mezilidského, anebo spíš teologického rozdělení a nepochopení?

Různost je krásná! Svou rozlehlostí uchvacuje! Je to jak velký symfonický orchestr: Těch nástrojů a hráčů! A ta hudba, když spustí! Jen ať všichni hráči pilně cvičí, aby svou zvolenou skladbu zahráli co nejlépe.

Jste křesťan, teolog, akademik, působil jste jako farář a kazatel, ale jste také básník. Pokud vám to není nepříjemné, prozradil byste, jaké je vaše pojetí zbožnosti?

Vaše otázka – velká výzva! Nemám náklonnost k exaltované podobě zbožnosti. Pokouším se o její civilní podobu. Ale v zásadě respektuji různé typy víry a její zpodobení. Svět víry je bohatý a vytvořil si za dlouhá staletí různé typy zbožnosti vycházející z četných tradic, které se novu a znovu dotvářejí. To jen potvrzuje bohaté zdoje, z nichž smí a má každá konfesní tradice čerpat a hrát pak podle své konfesní partitury. A když se ozvou různé duchovní skladby v ekumenické orchestraci – krása!

Čím vám v životě byla modlitba a společenství křesťanských přátel, sester a bratrů?

Zažil jsem při různých příležitostech společnou modlitbu a vždy jsem prožíval sounáležitost s těmi, které spojuje dar víry a vděčnost; apoštol Pavel – poté co připomene: „nyní pak zůstává víra, láska a naděje“, řekne, že máme být vděčni. Vděčnost považuji za postoj, který by mohl být především zdůrazňován v sekularizované společnosti. Oč jde, pochopí snad každý. Vděčnost je zároveň předpolím víry i jedním z jejích aspektů. Vyzařovat do svého okolí motivy vděčnosti: pozdvihují ustarané, skleslé – a otevírají je k sounáležitosti s druhými.  

Žijeme v zemi, která až na pár výjimek odmítla přijmout lidi utíkající z válkou postižené Sýrie. Islám je snad nejskloňovanějším slovem posledních let. I když české země v dějinách zažily velké emigrační náboženské a ekonomické vlny do Evropy a Ameriky, co se podle vás přihodilo, že stojíme v opozici vůči našim pohostinným západním sousedům?

Myslíte zřejmě na to, že nejdeme stejnou cestou jako západní země. Není to projev rostoucí únavy, která je patrná v celé naší společnosti, a nedostatek fantazie i schopnosti našich představitelů vyložit náležitě problém, před kterým Evropané stojí? A kde je hlas církví? Která z nich by dokázala v této věci oslovit veřejnost i vlastní členy přesvědčivě? Slabá, unavená společnost, slabé, unavené církve.

Přednášíte o Husovi, Komenském i Masarykovi, u nichž je jedním z centrálních témat téma pravdy a spravedlnosti. Po prožití dvou válek a dvou -ismů jsou lidé vůči pojmům již poněkud obezřetnější. Jak byste vysvětlil člověku, který si vůči náboženství a církvím udržuje určitý odstup, Ježíšovo „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“?

Asi jen tak, že Ježíšovo slovo nás vyzývá k pravému životu. Že nemůže být pravý život založen na lži, to snad každý připustí. Nikdo nechce být obelháván, ani ten, kdo si občas dovolí úhybný úkrok ke lži. Osvobozující je pravda. Založit vzájemné vztahy správným způsobem lze jen ve světle její moci. K poslušnosti vůči pravdě bychom měli mít disciplinovaně sami sebe, ale i své nejbližší. Víra v její moc vyzařuje mocně do svého okolí. Té se podvolit – velká příležitost, umění + dobrá vůle. A vědět, že pravda nám i za škody stojí!

Vaše žena je teoložka a evangelická farářka. Tzv. ženská otázka, kterou u nás často zmiňoval TGM, je živá i dnes. Kým je vám žena?

Víc než partnerkou. Milovanou bytostí na společné cestě, na níž chceme dosvědčovat radost z toho, že jsme se směli narodit a také společně naplňovat pravým způsobem darované bytí.

Často se dnes diskutuje problematika rodiny a různých modelů výchovy dítěte. Co může podle vás nabídnout v tomto ohledu křesťanský přístup k člověku, k božím mandátům, ke vztahům?

Křesťanské rodiny by měly vyzařovat do svého okolí příklad partnerské souhry v podstatných otázkách lidského života. Rozhovory se sousedy, jejich blízkost, pracoviště, kde se členové rodiny  setkávají se spolupracovníky – to jsou příležitosti k svědectví víry, které by mělo být jemné, neotřelé, vynalézavé. O tom by se členové sboru měli umět poradit se svými nejbližšími. Umět pozvednout hlas i při jiných setkáních na veřejnosti tak, že promluvíme k věci a přitom způsobem, který – jakkoli věcný musí být a zůstat – míří „za“ věc; to dokáže jen povzbudivý hlas orientující se pravdou, – přesně ve smyslu apoštolova slova: Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.

Jste autor řady básnických sbírek. Teolog J. B. Souček soudil, že básník se ve svém tvoření může občas dotknout lemu božího roucha. Karl Rahner chápal básníka jako kněze. Čím je vám poesie?

Radostným povyražením! Poesie mi dovolí vyrazit směrem, které běžné, každodenní myšlení neprovozuje. Je to odskok, přískok i doskok nazpět do reality, ale s něčím navíc, co potom zazní v básni, jimiž se snažím zaplatit daň za propůjčenou krásu.

Pontifikát papeže Františka proměnil pohled řady lidí na církev i křesťanství. Oslovuje vás něčím jeho osobnost a dílo?

Ano, sleduji jeho pontifikát a oceňuji ekumenický rozměr, který lze vyčíst z některých jeho dokumentů. Myslím, že jsme na počátku dobré cesty, která učiní i křesťanskou zvěst věrohodnější i pro vnímavé duše, které nežijí v církvi.

Mohl byste krátce nastínit tři věci, na které by měla církev a teologie v českých poměrech zaměřit svoji pozornost?

Zaprvé: snažit se tlumočit křesťanskou zvěst způsobem, který by byl pochopitelný pro lidi kolem. Tím, že jsem prakticky až do maturity žil mimo církev, zůstaly mi ještě zbytky pochopení pro ty, kdo o životu víry nic nevědí. Občas by měly církve pozvednout hlas a zaujmout stanovisko k některým závažným problémům života společnosti. A za třetí: měly by ještě intenzivněji prohlubovat ekumenické vztahy mezi sebou. Žádná církev není schopna vyjádřit bohatost křesťanské tradice a víry sama. Naopak každá církev je patrně schopna zahrát skvěle svůj part v její orchestraci.

Byl jste farářem sboru, do něhož docházel i Jan Palach, kterého jste také doprovázel na jeho poslední cestě. Vaše palachovské texty jsou velmi silné. Co pro vás dnes, právě teď a v této společnosti, znamená oběť? Nemám teď na mysli její krajní rozměr, ale pro co se může dnešní člověk obětovat? Co ho převyšuje?

Jde o to pochopit, proč jsme na světě: vést o tom rozhovor se sebou samými i s druhými. Je to naprosto výjimečná událost, pomocí její reflexe si uvědomujeme dar, kterého se nám dostalo. Ten, kdo dar obdržel, má jej rozmnožovat dál tím, že jej rozdává. (Ten „protiklad“ je snad srozumitelný). A to po způsobu, který se vyhne tragické události, kterou byl Palachův čin. I malými dávkami sebedarování vztyčujeme znamení. Ne tak drastické a tragické, jakým byl jeho čin, v daleko méně nápadné formě, v malých, ale stále dostačujících dávkách sebekázně a úsilí vnést do života vlastního i druhých povědomí o tom, že jsme se narodili pro to, abychom sloužili pravdě a následovali tím příklad Ježíšův.

Máte nějaké motto či myšlenku, které vás provázely v životě a udávaly směr?

Už jsem se o tom zmínil, ale opakování je matka moudrosti: Já jsem se proto narodil  a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. (J 18,37) To je Ježíšovo slovo, ke kterému rád odkazuji. To je poselství, které nás vyzývá, zavazuje, ale i potěšuje. Žít ve světle pravdy a vydávat jí svědectví svým životem, myšlením i konáním a ve společenství těch, kteří se orientují podobně a příspívají tak  k prohloubení života i v celé společnosti.

A otázka nakonec. Karl Rahner a Jan Pavel II. se domnívali, že křesťan nového věku bude buď mystik, nebo vůbec nebude. Jiní uvažovali o návratech ke kořenům prvotní církve nebo o zcela civilním, ne-institucionálním rozměru křesťanství. Jaké bude podle Jakuba S. Trojana křesťanství 21. století?

Já doufám, že křesťanství se probudí, otřepe a podá takové svědectví, že se dostaví i v jeho okolí ve velkých dávkách onen už zmíněný Aha efekt! A následovat bude drobná, pečlivá, vynalézavá práce na tvorbě nosných tradic a konceptů, k nimž Evangelium vyzývá i zve!

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz
Studium IES

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Souhlasíte s T. Halíkem, že církev by se měla ozvat ohledně rozhodnutí vlády nepříjímat uprchlíky?
Ano
59%
 
Částečně
0%
 
Ne
41%
 
Nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 194)