Změní se něco v našich farnostech?

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová

Za posledních třicet let rapidně poklesl zájem mladých mužů o kněžské povolání. Bezprostředně po znovunabytí náboženské svobody po roce 1989 sice do seminářů a řádových formačních domů přišly desítky nadšených lidí, kteří se chtěli stát katolickými kněžími, a to i navzdory požadavku celibátu a jiným faktorům, které od této cesty odrazovaly. V novém miléniu zájem o duchovní povolání klesl natolik, že nedostatek svěcených služebníků je pro nás tak velkým problémem, že ohrožuje samotné každodenní fungování církve.

S nedostatkem duchovních se ovšem nepotýká pouze česká katolická církev, ale i jiné církve nejen u nás, ale v celé Evropě i v dalších světadílech. Ale podoba tohoto nedostatku je v každém regionu jiná. Zatímco v České republice se kněz většinou stará jen o několik malých skupin aktivních věřících, kněz v Bavorsku nebo Tyrolsku zpravidla „obhospodařuje“ několik tisíc katolíků svého farního obvodu. Úplně jiná situace je v rozlehlých územích Afriky nebo Latinské Ameriky, kde je rozloha farností tak velká, že se do některých obcí nedostane kněz ani jednou za rok. A samozřejmě nejde jen o problém počtu svěcených služebníků, ale i o jejich ochotu a schopnost přinášet svěřeným věřícím právě to, co potřebují.

Farnosti v povodí Amazonky: obce, kde se slaví mše jen jednou za několik let

Už ve své „programové exhortaci“ Evangelii gaudium (2013) se papež František podrobně věnoval službě těch, kteří v církvi kážou a učí. Věnoval tomu větší oddíl třetí kapitoly exhortace (celkem 41 článků: 135–175). Situace farností, které trpí nedostatkem kněží, mu trvale leží na srdci. S konkrétním návrhem na řešení katastrofálního nedostatku kněží v odlehlých oblastech amazonských pralesů přišel za Františkem v roce 2014 tehdejší biskup nejrozlehlejší územní prelatury Xingu mons. Erwin Kräutler (řeholník rakouského původu). Kräutler položil papeži otázku, zda by bylo možné v odůvodněných případech vysvětit na kněze starší ženaté muže, kteří by pak zajišťovali pastoraci v odlehlých místech, kde žijí trvale se svými rodinami a kam se dostane kněz jenom jednou za několik let. František mu odpověděl: „Pokud se na tom jako biskupové regionální biskupské konference dohodnete, dokážu si to představit.“[1]

Při přípravě tzv. Amazonské synody, která se konala v říjnu 2019, se biskupové dotčených oblastí nakonec na tomto požadavku shodli a doporučili následující řešení: „Žádáme, aby se zkoumala možnost světit na kněze – pro velmi odlehlé oblasti – staré muže, především domorodce, kteří jsou přijímáni a respektování ve své obci, i když už mají založenou stabilní rodinu.“[2]

Tento požadavek ovšem vedl k polarizaci během jednání (spíše mezi evropskými účastníky synody než mezi biskupy, kterých se to bezprostředně týká). Polarizace měla podobný charakter jako při jednání biskupské synody o rodině (2015): jedni čekali, že dojde k „prolomení“ dosavadní praxe (v tomto případě očekávali zdobrovolnění celibátu pro kandidáty kněžství), druzí se takového „prolomení“ obávali. Návrh „zkoumat tuto možnost“ se sice dostal do Závěrečného dokumentu biskupské synody o Amazonii,[3] ale tento článek měl při konečném hlasování nejvíce záporných hlasů (128 pro, 41 proti), což znamená, že téměř čtvrtina hlasujících s tímto požadavkem nesouhlasila.

Mnozí byli zklamáni, když četli posynodální exhortaci papeže Františka Querida Amazonia a nenašli tam ani náznak povolení kněžského svěcení, tzv. viri probati (osvědčených mužů). Také František byl očividně zklamán, a to především tím, že se v některých médiích věnovala větší pozornost této otázce než otázkám existenčně důležitým nejen pro region, ale i pro celou planetu (likvidace pralesa a jeho následky).

Papež v exhortaci Querida Amazonia, v oddílu věnovaném této problematice, navrhuje jiná řešení, na které biskupové při přípravě synody také upozorňovali. Jedná se o větší zapojení laiků do pastorace a větší diferenciaci rolí v pastoraci, s odpovídajícím zapojením žen. František se zmiňuje o „nových službách“ pro ženy a o tom, že ženy mají mít „skutečný a efektivní vliv“ při organizaci církevního života i při nejdůležitějších rozhodnutích.[4] To by ovšem předpokládalo proměnu struktury i mentality katolické církve.

Papež František je přesvědčen, že taková církev, jako je v Amazonii, „vyžaduje stabilní přítomnost zralých a příslušnými pravomocemi vybavených odpovědných laiků“, kteří budou znát nejen místní kulturu a zvyklosti, ale především „dají prostor rozmanitosti darů, které do nás zasévá Duch svatý“, takže vznikne charismatická církevní kultura, jež je „silně poznamenána laiky“, kteří by měli v církvi Amazonie hrát „účinnou ústřední roli“.[5] Zatímco CIC (ale i Závěrečný dokument synody) počítá s tím, že sice farnost administruje laik, ale skutečným pastýřem farnosti, který má konečnou rozhodující pravomoc, je moderátor farnosti – kněz, František prolamuje tuto vázanost organizační moci na kněžské svěcení. Tím se staví proti záměru svého předchůdce Benedikta XVI., který se pokusil vyhradit „pastýřskou moc“ pouze pro kněze, kteří mají „podíl na poslání Krista Hlavy“, na rozdíl od jáhnů, kteří jsou „svěceni ke službě“.[6] František nepolemizuje s posláním „Krista Hlavy“, ale interpretuje toto poslání právě jako službu, ne jako výsadu.[7]

Ilustrační foto: jednání biskupské synody
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

Dokument o „pastorálním obrácení farností“ se drží osvědčených postupů a kanonických předpisů

Nový Františkův akcent kladený na rozmanitost rolí ve farnostech a na větší odpovědnost, kterou by měli nejen fakticky, ale i de iure převzít laici, muži i ženy, vyvolal alespoň ve mně určitá očekávání, která se týkala například kán. 517 Kodexu kanonického práva. Domníval jsem se, že situace dozrála k tomu, aby se oficiálně přiznala skutečnost, že pokud do farnosti přijíždí kněz jenom jednou za čas a přitom pastorační službu (katecheze, službu potřebným, hlásání Božího slova, budování místního farního společenství) vykonávají laici, není tím „skutečným pastýřem“ této farnosti kněz, který tam občas předsedá slavení eucharistie, ale ten člověk (muž nebo žena), který farnost reálně animuje a vede. Jenže pokud se o této změně začne vážně uvažovat, objeví se dvě protichůdné varianty řešení: buď dojde k diferenciaci služeb v rámci farností, jak to naznačuje František v exhortaci Querida Amazonia, čímž se posvěcenému služebníkovi (knězi) v praxi přidělí role pouhého liturga, zatímco ostatní role si rozdělí další věřící podle svých charismat a pověření, anebo se bude hledat cesta k tomu, aby faktičtí pastýři (pastýřky) farního společenství také přijali milost svěcení, a tak mohli předsedat eucharistii.

Ačkoliv je na první pohled jasné, že k tomu, abychom zvolili jednu z uvedených variant, jsme dosud nedospěli, s velkým zájmem a zvědavostí jsem o prázdninách minulého roku otevřel dokument se slibným názvem Pastorální konverze farností ve službě evangelizačního poslání církve. Zdálo se, že tento dokument bude rozvíjet a konkretizovat některé papežovy myšlenky obsažené v Evangelii gaudium a v dalších papežových dílech. Ve skutečnosti dokument pojednává o něčem jiném. Jedním z klíčových témat dokumentu je reforma farností, tedy přesněji řečeno spojování farností nebo vytváření „svazků farností“. Celkový duch dokumentu je přitom rozporuplný. Zatímco obecné principy obsahují Františkův inovační potenciál, konkrétní směrnice jsou zcela v duchu dosavadní tradice kanonicky promyšlených, ale přitom zcela formálních směrnic, v nichž není místo pro jakoukoliv kreativitu, k níž papež vyzývá.

Za teologicky významný považuji čl. 37, v němž autoři dokumentu citují otevřený dopis papeže Františka Božímu lidu v Chile, v němž se papež omluvil za případy sexuálního zneužívání představiteli církve v této zemi: „Svatý věřící Boží lid je pomazán milostí Ducha svatého. Proto když reflektujeme, přemýšlíme, hodnotíme a rozhodujeme se, musíme být velmi pozorní vůči tomuto pomazání. Kdykoliv jsme na to jako církev, jako pastýři nebo jako zasvěcené osoby zapomněli, vydali jsme se špatným směrem. Kdykoliv chceme Boží lid v jeho celistvosti a různosti nahrazovat, umlčovat, ničit a ignorovat, nebo redukovat na malou elitu, vytváříme společenství, pastorační plány, teologické důrazy a spiritualitu, které nemají kořeny, dějiny, tvář, paměť, tělo, které jsou tedy de facto bez života. V okamžiku, kdy se vykořeníme z života Božího lidu, upadáme do zoufalství a převracíme přirozenost církve.“[8]

Důsledkem této otevřenosti vůči Duchu svatému je požadavek uznat různá povolání a služby ve farnosti.[9] Bohužel v praktické části dokumentu není ani náznak nějakého uvolnění klerikálního monopolu vedení farností. Ba dokonce autorům vadí výrazy jako třeba „tým vedení farnosti“. Argumentace zní: farnost přece vede farář, a ne „nějaké kolegium“.[10] Kongregace pro klérus – zcela v rozporu s návrhy papeže v listu Querida Amazonia – v tomto dokumentu vyžaduje, aby poslední odpovědnost za všechno ve farnosti včetně ekonomiky měl farář, i když se současně počítá s fungující ekonomickou radou, v níž by měli být odborníci – ekonomové.

Celkově můžeme dokument o „pastorální konverzi farností“ označit jako rozporuplný. Přestože v něm najdeme mnoho odkazů na texty papeže Františka, navazuje tento dokument jako celek spíše na starší církevní dokumenty, které staví do středu pastoračního poslání (jen a jen) kněze. Dokument má pojednávat o farnostech, ale přitom je vydán Kongregací pro klérus, má pomoci při orientaci farností v nové situaci církve, a spíš jde o jakousi směrnici pro biskupy, na co mají pamatovat při spojování a spolupráci farností. Tím není řečeno, že by dokument neobsahoval zajímavé a podnětné prvky, jako je třeba posun v interpretaci funkce jáhna – jde o „službu“ (diakonii), ale tato služba se odehrává jak u lidí, kteří potřebují pomoc, tak i při hlásání Božího slova a u oltáře.[11]

Ze srovnání uvedených dokumentů můžeme usoudit, že opozice vůči papeži Františkovi ve vlastních řadách (v kurii) má různé podoby. Vedle výslovné kritiky (Müller, Burke) se setkáváme se zvláštním jevem pasivní rezistence vůči papeži. Prefekti některých kongregací vydávají jako reakci na papežovo jednání buď zcela protichůdné, nebo alespoň ambivalentní směrnice. Papež má sice revoluční myšlenky, ale oni mají výkonnou moc, kterou využívají pro prosazení „své pravdy“ nebo alespoň pro zachování statu quo.

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Martina Řehořová

A přece se něco změnilo

V tomto kontextu mě potěšila zpráva o jistě dobře připraveném, ale zdánlivě překvapivém kroku: o vydání motu proprio Spiritus Domini z 10. ledna 2021,[12] kterým papež jednoduše škrtl jediné (shodou okolností první) slovo kánonu č. 230 § 1 Kodexu kanonického práva, a tak umožnil udílení služeb lektora a akolyty také ženám.[13] Odůvodnění kroku, které je hlavním obsahem tohoto krátkého papežského dokumentu, je jasné a jednoduché: tyto služby nemají původ v kněžském svěcení, i když kandidáti kněžství je přijímali a přijímají. Úkoly lektora (hlasatele Božího slova) i akolyty (přisluhovatele u oltáře) jsou totiž služby, které mají svůj původ ve všeobecném kněžství všech pokřtěných. Proto omezení těchto služeb na muže bylo logicky odstraněno jako relikt minulosti.

Mám dojem, že v našich (evropských) podmínkách obě služby docela podceňujeme. Možná právě rozšíření těchto služeb na ženy bude příležitostí k tomu, abychom hlouběji pochopili jejich význam. Když papež Pavel VI. svým motu proprio Ministeria quaedam nahradil dosavadní nižší svěcení službami lektora a akolyty a rozhodl, že ti, kdo přijmou tyto služby, zůstávají laiky, tedy nenáleží ke kléru, dal oběma službám do vínku charakter trvalého pověření a předpokládal propojení života lektorů a akolytů s jejich posvátným úkolem, jak je to naznačeno při liturgii pověření.

Z tohoto hlediska není lektor pouze věřící, který čte při mši biblická čtení (to přece čtou mnozí bez jakéhokoliv pověření a bohužel často i bez jakékoliv přípravy). Pavel VI. tehdy napsal: „Lektor (…) ať čte při mši i jiných obřadech čtení z Písma svatého (…). Ať připravuje věřící k hodnému přijetí svátostí, a je-li třeba, může vést přípravu těch věřících, kteří mají na základě dočasného pověření číst při bohoslužbě Písmo svaté. Aby tyto úkoly mohl konat náležitě a příkladně, ať stále rozjímá slova Písma svatého.“[14]

Stejně tak není akolyta pouze laikem, který může podávat svaté přijímání, ale „je ustanoven k tomu, aby pomáhal jáhnovi a knězi“, a k tomu patří jak úkol „mimořádného udělovatele“ eucharistie, tak i možnost být – zjednodušeně řečeno – vedoucím ministrantů. Jeho úkol je totiž obdobně formulován jako úkol lektora. A opět je zde zdůrazněna souvislost s jeho osobním životem: „Svou službu bude akolyta konat důstojně, pokud se bude stále vroucněji účastnit slavení eucharistie, bude z ní žít a bude ji tak stále hlouběji poznávat.“[15]

V současnosti tedy není ani pro papeže na pořadu dne prosadit reformy za každou cenu, spíše jde o změnu mentality, o obrácení od klerikalismu k tomu, co přinesl druhý vatikánský koncil už před více než padesáti lety: k církvi, která je na prvním místě Božím lidem. Institucionální struktura církve má svůj smysl pouze tehdy, když je ve službě Božímu lidu.

Autor P. doc. Michal Kaplánek, Th.D., působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické Jabok. Vyšlo ve spolupráci s redakcí časopisu Universum.

Literatura a poznámky:

[1] Volně podle knihy biskupa Kräutlera: KRÄUTLER, Erwin. Jetzt die Welt und die Kirche verändern. Innsbruck–Wien: Tyrolia, 2016.

[2] Institutio laboris k Synodě o Amazonii, čl. 129, odst. a), č. 2. Online (německý překlad): https://www.adveniat.de/fileadmin/user_upload/Informieren/Aktuelles/Instrumentum_Laboris_Deutsch.pdf

[3] Závěrečný dokument biskupské synody o Amazonii, čl. 111. Online (německý překlad): https://www.adveniat.de/fileadmin/user_upload/Informieren/Themen/Zukunft_Amazonas/Schlussdokument_Amazonien_final.pdf

[4] Srov. Querida Amazonia, 102–103. Online (německý překlad): http://www.vatican.va/content/francesco/de/apost_exhortations/documents/papa-francesco_esortazione-ap_20200202_querida-amazonia.html

[5] Srov. Querida Amazonia, 94.

[6] Benedikt tím ovšem navazoval na Jana Pavla II., který změnil příslušné odstavce v Katechismu katolické církve.

[7] Srov. Querida Amazonia, 87, srov. BENEDIKT XVI. Motu proprio „Omnium in mentem“, čl. 2, kterým se změnilo znění kán. 1009 CIC.

[8] FRANTIŠEK, Carta al Pueblo de Diós que peregrina en Chile (31. Mai 2018): http://www.vatican.va/content/francesco/es/letters/2018/documents/papa-francesco_20180531_lettera-popolodidio-cile.html

[9] Srov. La Istruzzione „La conversione pastorale“, 39. Online: http://www.clerus.va/content/clerus/it/notizie/new203.html

[10] Srov. La conversione pastorale, čl. 66.

[11] Srov. La conversione pastorale, čl. 80.

[12] Lettera apostolica in forma di „motu proprio“ Spiritus Domini, online: http://www.vatican.va/content/francesco/it/motu_proprio/documents/papa-francesco-motu-proprio-20210110_spiritus-domini.html

[13] Latinský text kánonu začínal slovy „viri laici“ (laici – muži), nyní začíná slovem „laici“.

[14] Ministeria quaedam, V – Online: http://www.liturgie.cz/shared/clanky/102/1972-Ministeria-quaedam-CZ.pdf

[15] Ministeria quaedam, VI.

CITAT:

Institucionální struktura církve má svůj smysl pouze tehdy, když je ve službě Božímu lidu.