Seznamka
Kardinál Reinhard Marx
Autor: Wikipedia.org / Wolfgang Roucka / Creative Commons
V pátek 4. června překvapila německé novináře senzační zpráva. Kardinál Reinhard Marx, o jehož upřímné snaze vyrovnat se s pohoršením sexualizovaného násilí v církvi se nepochybovalo, nabídl papeži Františkovi rezignaci.
Reinhard Marx je vůbec nejvýznamnějším německým biskupem a kardinálem. Jeho prvním působištěm byl v r. 2001 Trevír, v roce 2008 diecéze München/Freising. Od r. 2010 je kardinálem. V letech 2014-2020 byl předsedou DBK (Německé biskupské konference) a hnacím motorem německé Synodální cesty, v letech 2012-2018 předsedou Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE). Patří k blízkým spolupracovníkům papeže Františka, je členem Rady kardinálů, jejímž úkolem je radit papeži při vedení církve a reformě papežské kurie.
Dopis papeži Františkovi s nabídkou rezignace datoval již 21. května; 4. června ho s Františkovým svolením zveřejnil. Pro veřejnost je to šokující překvapení, kardinál Marx však rezignaci zvažoval dlouhé měsíce. Církev podle něj kvůli sexuálnímu zneužívání uvízla na mrtvém bodě, k jehož překonání nestačí dosavadní snaha právně vyšetřit, pojmenovat a vyvodit osobní odpovědnost. V minulých desetiletích docházelo nejen k osobním selháním a administrativním chybám. Byly to i chyby systémové a institucionální. A právě tyto chyby jsou důvodem Marxovy rezignace: nikoliv osobní, nýbrž institucionální odpovědnost. Marx přiznává spoluodpovědnost za mlčení a soustředěnost na ochranu vážnosti instituce - té instituce, která právě snahou chránit svou dobrou pověst o dobrou pověst přišla. “Poté, co Německá biskupská konference zveřejnila »MHG-Studii« (výsledky výzkumu k tématice sexuálního zneužívání nezletilých v církvi nazvaného podle měst Mannheim - Heidelberg - Giessen, pozn.), jsem v mnichovské katedrále přiznal, že jsme selhali. Ale kdo je to »my«? To jsem přece i já. To znamená, že i já musím vyvodit osobní důsledky.”
Marxova slova “o církvi na mrtvém bodě” novináři zpočátku vnímali jako výraz rezignace a únavy. Vynořily se obvyklé pochybnosti o Marxově zdraví či dohady o dosud neobjevených kostlivcích ve skříni. Marx však dal při první tiskové konferenci jasně najevo, že z “mrtvého bodu” chce udělat “bod obratu”. Slova podpory a ocenění pro něj zazněla od významných spolkových politiků, některých církevních spolků i z evangelické církve. Velkou váhu má i podpora Komise biskupských konferencí Evropské unie (COMECE).
O nutnosti vyvodit osobní odpovědnost za stav německé církve se nepochybovalo, o možných osobách se spekulovalo dlouho. Gesto i jen vzdáleně podobné tomu Marxovu se však neočekávalo. Už před zveřejněním výsledků kolínského auditu v březnu 2021 kolovaly dohady o osobní odpovědnosti jednotlivých biskupů (někteří z nich poté nabídli rezignaci), jméno kardinála Marxe však v této souvislosti skloňováno nebylo. Biskupové vesměs vyjádřili vůči Marxovu kroku respekt a uznání. Většinou také vyhodnotili Marxovo gesto jako pobídku pro pokračování reformního procesu a naléhavou výzvu, ba tlak adresovaný ostatním biskupům. Někteří byli viditelně zaskočeni.
Nepříjemně překvapený předseda ZdK (Ústřední výbor německých katolíků) Thomas Sternberg lituje, že odchází ten nepravý. Uznání vyjádřil mluvčí iniciativy obětí “Eckiger Tisch” (Hranatý stůl) Matthias Katsch: “Marx pochopil, že ti, kteří dotlačili káru do bahna, nejsou schopni ji zase vytáhnout.” Mimořádně kladně zhodnotil Marxův krok papežský zástupce pro ochranu dětí Hans Zollner. Mnichovský arcibiskup podle něj dokazuje, že “poselství a věrohodnost církve a jejích představitelů je důležitější než osobní postavení.” Bývalý mnichovský generální vikář Peter Beer označil Marxovo gesto za “jedině rozumné”. Ten, kdo často hovoří o hříchu, vině a pokání, by je měl umět aplikovat i na vlastní úřad.
Překvapení zůstal ušetřen Marxův nástupce ve funkci předsedy DBK Georg Bätzing (Limburg), jehož Marx o zamýšeném kroku předem informoval. Bätzing z oslovených církevních představitelů hovoří nejradikálněji. Marxův krok podle něj vyjadřuje, že katolickou církev zatíženou zneužíváním, klerikalismem a problematickým vztahem k ženám nelze zachránit kosmetickými úpravami. Moc biskupů v církvi v sobě nese příliš mnoho monarchických prvků z historie. Je sice potřebná, protože bez ní není kreativity, vyžaduje však kontrolu. I moc kněží vyžaduje “péči a kontrolu”. Na vnitrocírkevní systémová selhání existují jen systémové odpovědi. Marx podle Bätzinga učinil správné rozhodnutí; ve srovnání s ním kolínský arcibiskup Rainer Maria Woelki vhodný okamžik k rozhodnutí už promeškal.
Kolínský arcibiskup diplomaticky vyjádřil k Marxovu rozhodnutí respekt a poté přenesl pozornost na svoji osobu. V prosinci minulého roku požádal papeže, aby sám zhodnotil jeho odpovědnost při zpracování sexualizovaného násilí v kolínské diecézi. (Papež František na tuto žádost reagoval vysláním dvou vizitátorů, jejichž práce začala 7. června.) Woelki připomněl, že zprávu o výsledku vyšetřování sexualizovaného násilí v diecézi zveřejnil už letos v březnu. Zveřejnění ovšem předcházely nemalé rozpaky, neboť ve skutečnosti bylo o několik měsíců odloženo. Právě kolínský arcibiskup byl pro svůj nevyhraněný postoj v uplynulých měsících terčem kritiky. Kritici mu vytýkali, že některé své kroky (zejm. rozhodnutí odložit zveřejnění “Kolínské zprávy” a vypracovat novou) není schopen přesvědčivě zdůvodnit. Také jeho postoj k Marxem podporované Synodální cestě je dostatečně známý. Kardinál Woelki by se bez Synodální cesty rád obešel a účastní se jí jen proto, aby při rozhovorech na důležitá církevní témata nezůstal mimo hru.
Nezdá se, že by někdo z německé veřejnosti výrazně podceňoval Marxovo rozhodnutí jako prázdné gesto, jímž by arcibiskup snad chtěl získat církevně-politické body. Je pravda, že na Marxovu podporu okamžitě vznikly některé iniciativy, např. Otevřená prosba papeži Františkovi Marka Butaye OP, generálního sekretáře pro migranty při Belgické biskupské konferenci, jehož vzápětí podpořili Paul Zulehner a Tomáš Halík. František Marxovu rezignaci přijmout nemusí. Je pravda, že se vynořily spekulace o tom, jakou vyšší nabídku by Marx mohl dostat. (Prefekta římské kongregace pro biskupy?) František rezignaci může přijmout. Kardinálovo promyšlené gesto ovšem musí počítat se všemi variantami včetně ústupu do ústraní. Neobvyklý krok musí zahrnovat neobvyklou pružnost.
Muž, který pro dobrou pověst církve je ochotný vzdát se vysokého postavení, je ve skutečnosti mimořádně ambiciózní. Je těžko představitelné, že biskup, který papeži nabídne rezignaci, si předem nespočítá pravděpodobnost, s jakou ji papež přijme. Stejně jako biskup, který “s důvěrou” žádá papeže, aby míru jeho zavinění v kauze zneužívání zhodnotil sám. Zdá se, že kardinál Woelki s velkou pravděpodobností (a právem) počítá, že se v úřadě udrží. Kardinál Marx naproti tomu pracuje s pravděpodobností nesrovnatelně nižší. V čem tedy spočívají jeho ambice?
Bývalý předseda DBK (podle slov jezuity Bernda Hagenkorda) “není jen tak někdo”. Reinhard Marx nadále zůstane respektovanou osobností. Jako emeritní biskup nebude bez práce, ani se nestane výpomocným duchovním na odpočinku. Jeho ambicí je rozhýbat obrovské monstrum historií zatížené církevní instituce směrem ke změně pojetí moci. Možná bude formulovat novodobou “teologii bezmoci”. Může dát impuls k teologickému tázání církve, která se vzdá pevných okrajů instituce, aby se přiblížila Františkem preferované periferii. Byť se to zdá při pohledu na mamutí instituci nemožné, každá změna začíná nejprve tázáním. Nepotřebujeme biskupy, kteří mají odpověď na všechny naše otázky. Potřebujeme biskupy, kteří si kladou stejné otázky jako my a spolu s námi na ně hledají odpověď.
