Seznamka
Ilustrační foto: při křestní bohoslužbě
Autor: archiv Martina Moravce
Jako jedenáctileté dítě jste na letním táboře, kdy jste náhodně v podvečer osaměl, prožil okamžik intenzívního poznání, že Bůh existuje. Pro kluka z nevěřící rodiny jistě silný zážitek. Co mu předcházelo a co to pro vás znamenalo?
Jde o prožitek, který se sice obtížněji popisuje, ale který znamenal důležitý obrat v mém životě. Část léta jsem vždy trávil v Podkrkonoší u příbuzných, z nichž někteří chodili do kostela. Moji malí bratranci a sestřenice také, ale v neděli ráno někdy až po delších protestech. Já chodil také, protože mi s nimi bylo dobře. Onen prožitek byl pro mě (mimo jiné) spojený s myšlenkou, že hodina týdně věnovaná Bohu je vlastně hrozně málo. Že by mu měl patřit celý čas týdne. V té době jsem se rozhodl, že budu-li u nich na prázdninách, mše nebudu vynechávat. Když jsem dospíval, tak jsem začal nedělní bohoslužby navštěvovat sám i doma v Praze.
Po několika letech jste se rozhodl přijmout křest. Jak probíhalo toto období před přijetím křtu a jak rodiče přijímali vaše rozhodnutí?
Šlo o období, kdy jsem ze svého popudu začal víc „svých“ aktivit. Jednou z nich byla atletika, konkrétně běh. Křest byl, jistě i z pohledu druhých, další z nich. V mých jedenácti letech s mým křtem nesouhlasila moje máma s tím, že se mám rozhodnout, až budu dospělý. Nyní mi bylo 17 a jako dospělý jsem se cítil. Proto jsem se už neptal. Máma měla strach, asi hlavně, abych do toho nešel „naplno“ a nějak fanaticky. Ale vlastně to většinou skrývala a nechtěla dávat najevo.
Při rozhodování o výběru povolání vás okouzlila medicína. Proč právě ona a přemýšlel jste i o jiných oborech?
Ona léta kolem křtu mě přivedla i k medicíně. Na zmíněnou atletiku chodilo několik studentek medicíny a já se zájmem poslouchal, když si o něčem lékařském vyprávěly. Také jsem přešel k nové praktické doktorce pro dospělé a její přístup se mi moc líbil. Již před křtem jsem přemýšlel o kněžství, ale medicína mi přišla realističtější a rychle mě okouzlila a pohltila. Ale vážně jsem uvažoval i o dalších profesích, jako je učitel, spisovatel, vědec a politik.
K myšlence na kněžství jste se vracel po absolvování medicíny, v době, když už jste vykonával praxi. Necítil jste se úplně spokojený jako lékař, anebo co vás nejvíce přitahovalo ke kněžství?
Popravdě mě myšlenka na kněžství nikdy neopustila. I když potřebovala dozrát, a ne vždy mi připadala reálná, přesto byla dost důležitým důvodem, proč jsem si nehledal životní partnerku. Po ukončení studií jsem se radil se svým zpovědníkem a ten mi doporučil, zkusit nejdřív chvíli jako lékař pracovat. Asi po třech letech jsem vnímal, že už se musím vydat nějakou konkrétnější cestou. Samotná medicína mi nestačila. Že jsem byl sám, mi poskytovalo mnoho příležitostí pro různé další aktivity a já řešil, jestli takto mám zůstat celý život. Stran kněžství jsem potřeboval nějaké jasné znamení. Jednou na procházce přírodou v mém milém Podkrkonoší jsem pak v modlitbě Bohu nabídl, že „chce-li mě jako kněze, tak to beru“. Jako odpověď přišel obrovský pokoj, jaký jsem zažil již jen jednou. Probudil jsem se ním do dne, kdy jsem vstupoval do noviciátu kláštera u Křižovníků s červenou hvězdou. K těmto prožitkům jsem se pak v duchu vracel v obtížnějších obdobích.
Lékařskou praxi nyní vykonáváte nadále i jako kněz. Od počátku jste, myslím, s tím takto úplně nepočítal. V čem vidíte přínos spojení obojího a jak se vám daří sladit prostor pro obě povolání?
Když jsem odcházel do kláštera, pomohl mi příběh bl. Pera Tarrése (1905-1950), španělského lékaře a kněze, který se k medicínské praxi po vysvěcení již nevrátil, protože obě povolání dle něj vyžadují celého člověka. Já se chtěl jako kněz zapojit do nemocniční kaplanské služby. Nicméně v čase mého studia teologie jsme v rámci řádu řešili možnost návratu k jednomu z našich původních charismat, péči o nemocné. Jednou ze zvažovaných (a nyní již pomalu připravovaných) variant bylo zřízení domácí hospicové péče. Z toho titulu jsem dostal vcelku neobvyklé pověření vrátit se po vysvěcení zpět do nemocnice a dodělat si atestaci, abych mohl sloužit jako kněz i lékař. Medicínu miluji a jsem za tuto možnost velmi vděčný. Propojení obojího pro mě znamená možnost být nemocným blízko i jako kněz. Především pro mě ale znamená úkol žít své kněžství v prostředí zdravotnictví a pozitivně toto své okolí ovlivňovat. Snad se skrze onu pro mnohé srozumitelnější péči lékaře stává i více srozumitelná služba duchovní. Vždyť obě usilují o dobro člověka.
Ilustrační foto: v nemocnici (M. Moravec první zleva)
Autor: archiv Martina Moravce
Povolání lékaře a kněze téměř ideálně spojuje péči o tělo a duši. Jak vnímáte tuto harmonii, případně cítíte napětí mezi tělem a duchem:-)
Napětí mezi svým tělem a duchem cítím v těchto dnech velmi silně… :-) Fyzicky i časově jsou pro mě některé dny docela náročné. Za zásadní považuji srozumitelnost. Musí být jasné, v jaké roli stojím před nemocným, jestli jako lékař, či duchovní. Pak obojí jde docela dobře skloubit a já jako kněz můžu těžit z důvěry, kterou jsem si získal jako lékař. Na druhou stranu mi lékařské povinnosti a plné nasazení brání v systematické kaplanské službě. Jsem proto vděčný, že u nás v nemocnici máme vynikajícího kaplana, otce Vasyla Slivockého, který obětavě a pravidelně prochází jednotlivá oddělení nemocnice a nabízí duchovní péči.
Vystupujete aktivně v podpoře paliativní péče. Jak odpovídáte na námitku, že bychom neměli lidem diktovat, jak mají prožít zbytek života?
Paliativní péče nabízí komplexní pohled na nemocného vč. jeho potřeb sociálních a spirituálních. Zkušenosti v ní získané mohou velmi obohatit také ostatní obory medicíny a celkově polidštit naše zdravotnictví. Druhým bychom jistě neměli „diktovat“, jak mají žít svůj život ani jeho závěr. Měli bychom jim ale poskytnout pomoc, aby ho mohli zvládnout lidsky důstojně a pro sebe smysluplně. Přitom se však musíme pohybovat v určitých mantinelech, nechceme-li se dostat do velkých problémů. Jedním z nich je apel na ochranu života a nepřípustnost jeho úmyslného ukončování. Obhájci eutanázie argumentují především autonomií, tedy ať se každý rozhodne za sebe a o sobě sám. Jenže jsem přesvědčený, že jde o argument mylný. Autonomie nemůže být vytržena z kontextu ostatních hodnot a principů a absolutizována. Eutanazie se totiž netýká jen trpícího, ale i jeho okolí a také celé společnosti. Ten, kdo žádá o eutanázii, volá o pomoc, protože trpí. My ho máme brát vážně, i když s jeho řešením nesouhlasíme. Máme se snažit pochopit, zmírnit a ideálně odstranit zdroj jeho utrpení, ale ne odstraňovat trpícího. Podobné je to v otázce sebevražd. I když sebevraždy byly a budou, my k nim nemůžeme přistupovat s odkazem na autonomii sebevraha, tedy že jde jen o jeho osobní věc. Sebevrah nějak trpí a my bychom k tomu neměli být neteční. Společnost, která si zvykne řešit utrpení ukončováním životů trpících, se stane společností lhostejnou k problémům druhých. Navíc postupně přestane být schopna vypořádávat se s těžkostmi a krizemi, které život přináší a přinášet bude.
Jaká je vaše představa dobré smrti? Je možné se na ni připravit?
Dobrá smrt je přechod do života s Bohem. Je vlastně vstupem do plnosti života. Není koncem, po kterém už není nic. Dobrá smrt je nalezením a přijetím Lásky, která nás chtěla, která nám dala život a která po nás touží. Znamená neminout se s cílem vlastního povolání, navzdory různým blouděním a pochybením, kterých mohl být život plný. Dobrá smrt by neměla být osamělá, beznadějná, bez urovnaných vztahů k druhým, ale ani k sobě samému, k vlastnímu životu, k Bohu. Na dobrou smrt se můžeme připravovat dobrým životem a tím, že za sebou nenecháváme neurovnané vztahy, různá zranění druhých, neodpuštění a podobně.
Nedávno jste také aktivně vystupoval na podporu očkování proti covidu-19. Křesťané odmítající očkování setrvale odkazují na původ vakcín, byť se papež František opakovaně vyjádřil pro očkování, které označil za úkon bratrské lásky. Odmítnutí očkování dokonce srovnal s pokusem o sebevraždu. Odkud se podle vás bere tento odpor a čím je motivován?
Jde, myslím, o mylné úsudky, zmatení a často až bludy. Základní morální otázka je, zda užitím těchto vakcín legitimizujeme těch několik potratů, které se odehrály před 40-50 lety. Tedy zda cenou za záchranu milionů životů jsou ona nespravedlivá zabití nenarozených. Jenže tyto vakcíny by byly vyvinuté i bez oněch potratů. Jsme toho schopni. Žel se při vývoji použily (v různé míře u různých výrobců) některé buněčné kultury vzniklé z těchto potratů, ač máme k dispozici i morálně nezávadné buněčné kultury. Zavrhnout vyvinuté vakcíny a požadovat zopakování celého procesu vývoje, testování a registrace k získání ve výsledku stejných vakcín by znamenalo další rok sledovat zbytečná úmrtí a další mnohočetné devastující dopady pandemie. To mi připadá ve výsledku neskutečně nesmyslné a proti životu. Odkud se tyto postoje berou a čím jsou živeny? Jsem přesvědčen, že jsme ve válce, zatím u nás především informační. Rozdělené společnosti na Západě vyhovují některým režimům na Východě. Rozdělená společnost je totiž slabá, má problémy sama se sebou a nemá sílu ani ochotu řešit cokoli za svými hranicemi. Křesťané jsou podle mě skupinou, kterou lze „ulovit“ na téma ochrany života, zvlášť když příliš nerozlišujeme a zůstáváme na povrchu. Otázka vakcinace byla ideálním cílem takových útoků usilující o rozkol. Řešením je trpělivý dialog nesený úctou k názorovým oponentům a naslouchání jejich pohledům. A také modlitba, protože někdy ani dlouhé rozhovory nikam nevedou a pomůže jen světlo vyprošené shůry. V některých případech pomůže teprve setkání, či spíše náraz, s realitou, jako jsou úmrtí či těžké průběhy nemoci, které nikdo nečekal.
Ilustrační foto: při liturgii svěcení
Autor: archiv Martina Moravce
Jste znám jako aktivní zastánce ochrany života od početí k přirozené smrti. Kritici někdy poukazují, že aktivity hnutí pro-life končí s narozením dítěte. Ostatně jsme opakovaně slýchávali argumentaci, že normální život končí smrtí, a to se jen lidé bojí zemřít. Ochrana zranitelného života se ale vztahuje na celý lidský život. Jak se vyvarovat zmatku a podezírání, že život chráníme výběrovým způsobem?
Především tak, že budeme skutečně chránit celý život. Já mám takový dojem, že hnutí pro-life (a to i v zahraničí) se nezdravě spojují s politikou. Že namísto podpory hodnotově ukotvené politiky dochází k přistoupení na politiku pragmatického obchodu. Nějaká politická síla slíbí zasadit se, nějak, proti potratům, ale očekává na oplátku podporu. Tak se potraty stanou jedním z řady témat, z nichž ale ostatní mohou být naprosto proti životu a proti člověku. Např. otázka pomoci uprchlíkům z míst válečných konfliktů či totalitních režimů je jasně křesťanská. Ale podporu proti potratům nabídly strany, které si současně spočítaly, že další hlasy jim získá protiimigrační rétorika. Jejich přízeň nechceme ztratit, tak se spokojíme s naším tématem, tj. potraty. Ostatní přehlížíme, v horším případě dokonce ještě obhajujeme (snad abychom uklidnili své svědomí?).
Čím vás osobně nejvíce obohatila současná zkušenost s pandemií a co vám naopak způsobilo největší zklamání / zármutek?
Nedokážu asi vybrat po jedné skutečnosti. Obohacení je řada, včetně zkušenosti solidarity, ohleduplnosti, angažovanosti a pružné improvizace na mnoha úrovních. Řadu problémů jsme dokázali dobře řešit za pochodu, mnoho lidí se angažovalo, ač nemuselo. Zármutek mi působí únava společnosti, která je ale pochopitelná, vše trvá již dlouho. Zármutek mi také působí vytrácející se důvěra v autority, mnohdy rovněž pochopitelná. Z dlouhodobého hlediska je ale důležité únavu překonat, opět se nadchnout pro dobro a obnovit důvěru v autority. To je úkol i pro nově zvolené politiky. Dopady jejich selhání si v kontextu současných nálad společnosti ani nechci představovat. Mají ohromnou zodpovědnost a nesou naděje mnohých. Zklamání pro mě znamená rozdělení společnosti a podléhání různých lžím a dezinformacím. To představuje riziko i ve vztahu k novým krizím, které mohou přijít. Také je pro mě zklamání, že mnoho lidí myslí spíš z hlediska krátkodobém prospěchu než z hlediska dlouhodobě udržitelných řešení a nějakého hodnotového systému. V mém pracovním prostředí mě velmi trápí stále trvající zákazy návštěv nemocných a jejich izolovanost, která je ohrožující podobně jako samotný covid. Samozřejmě ale rozumím důvodům, které tato nařízení motivovala. Moc bych si přál, abychom dokázali vše, co jsme v uplynulých letech prožili, promyslet a správně uchopit. Abychom nakonec vyšli moudřejší, s lépe nastavenými prioritami a hodnotami a připravenější na úkoly, které před nás život dál postaví.
P. MUDr. Martin Moravec, O.Cr. je kněz, lékař, křižovník, farní vikář Římskokatolické farnosti u kostela sv. Petra Praha-Nové Město a nemocniční kaplan Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
