Seznamka
logo Synody 2021-2023
Autor: www.cirkev.cz
Čeští a moravští biskupové se podle zprávy radia Proglas 14. června v Praze sešli nad syntézou, která shrnuje synodální proces v Česku. Vypracovává ji Národní synodální tým, jehož členka Hana Pohořalá Proglasu měla popsat, jak synodalita v české církvi rezonuje, jak pokračuje její proces a co podle jeho výsledků dělá věřícím v životě církve největší obavy.
To, co jsme v reportáži slyšeli, ve mně v první chvíli vyvolalo dojem, že biskupové dostali do rukou něco jiného, než co jsme diskutovali ve skupinách napříč diecézemi. Překvapilo mě, když zaznělo, že hlavní postavou synodálního procesu je biskup, který v naslouchání lidu hledá další cestu, kudy společně jít dál. Z toho, co si pamatuji o synodálním procesu, jak ho přívětivě popsal vídeňský teolog Paul Zulehner, vyplývá, že proces klade důraz na všeobecné kněžství, jež je laikům i biskupům společné. Zdá se tedy, jako by se akcenty posouvaly podle toho, kdo se synodního procesu účastní; pro laické skupiny je to všeobecné kněžství, pro synodní skupinu biskupů je to nositel úřadu. Nemělo by nás to překvapovat. Je logické, že vnímání nositelů úřadu se bude lišit od těch, kteří dosud neměli (a nemají) v církvi hlavní nebo vůbec žádné slovo. Znepokojovat by nás to ale mělo.
Co nám synodální proces prozradil a co o nás vypovídá? Jaké bariéry jsme objevili sami mezi sebou? Na celém procesu je nepříjemné poznání vlastních limitů. Neumíme vést dialog, neumíme naslouchat, mluvit k věci, udržet nit. Neumíme se vyjadřovat. Někdy se dialog nedaří ani v případě schopného moderátora. Téma, pro které jsme se rozhodli, se nepochopitelně stočí úplně opačným směrem. Rádi bychom se vrátili k původnímu směru, takže vlastně nenasloucháme, jen čekáme na příležitost, jak se znovu dostat ke slovu. Někdy se s námahou snažíme porozumět lidem, jejichž výrokům nejsme s to přiřadit matematické znaménko. Chtějí v církvi něco měnit, nebo by mělo všechno zůstat tak, jak je? Co jednomu strašně vadí, jinému přesně vyhovuje. Pochybujeme o tom, zda má to naše rokování vůbec smysl. Někdy se sejde naše krevní skupina a skvěle si popovídáme i bez moderátora. Ať už se nám dialog daří, nebo jsme z něho zoufalí, učíme se komunikovat s cizími a nečekanými postoji.
Už v průběhu synodálního procesu na nejnižší úrovni byla patrná nedůvěra laiků vůči klerikům, zejména biskupům. Ukazovalo se to i při vypracování výstupu na pátém nebo šestém sezení naší skupiny, kdy jsme pracně pilovali každé slovo, abychom se vešli do limitovaného počtu znaků a přitom neztratili nic z vypovídací hodnoty. Obavy, že naše sdělení přejde informačním šumem do zcela jiného formátu stylem „tiché pošty“, byly značné. Důvodem těchto obav je opět to, že spolu neumíme vést dialog. Nemáme praktickou zkušenost z naslouchání a sdílení, pouze ze slyšení pastýřských listů a biskupských promluv z kazatelen, na něž nemůžeme pružně reagovat.
Naše nedůvěra se naštěstí ukázala jako lichá. V jednotlivých diecézních výstupech, které byly postupně prezentovány během dubna a května, byly skutečně obsaženy radosti i bolesti tak, jak jsme je v synodních skupinách sdíleli, a byly si ve všech diecézích nápadně podobné. Podle saleziána Michala Martinka lidé vyjadřovali velmi svobodně svoje názory, které byly vůči současné církevní realitě často kritické. Ti, kdo zpracovávali diecézní syntézy, nebyli nikým omezováni ani cenzurováni, takže se podařilo názory celkem věrně reprodukovat. Do synodálního procesu se zapojilo asi dvacet tisíc lidí z tisíce farností, vytvořili zhruba dva tisíce diskusních skupin a odevzdali tři tisíce zápisů. To je velmi dobrá zpráva o obrovském potenciálu, který bychom neměli promarnit.
Ovšem samotná skutečnost, že tyto obavy nebyly ojedinělé a že k nim vůbec došlo, že jsme si navzájem nedůvěřovali a báli se jedni druhých, je varovným signálem. Jaká je komunikace mezi biskupy a námi laiky?
Velkým problémem je už zmíněná jednosměrnost: biskup hovoří z katedry, věřící naslouchá v kostele většinou psanému pastýřskému listu, málokdy živému slovu. Biskup po slavnostní bohoslužbě mizí v dlouhém průvodu liturgicky oblečených kněží a ministrantů a laik zpravidla nemá možnost vydat se za ním do útrob biskupské rezidence s oslovením a dotazem, o zpětné vazbě nemluvě. Takový je obrázek, který ze své diecéze znám. (Možná kdyby byl laik oním ministrantem, což zase předem vylučuje polovinu laiků.) Dlouhodobá jednosměrnost má za následek i dlouhodobé nepochopení, kdy zpravidla v pastýřských listech posloucháme slovní tok, který pro nás postrádá praktický význam. Starosti biskupů a naše starosti jsou mimoběžky ve volném prostoru.
V průběhu času ke mně dolehly ozvěny obav a nečekaných zjištění na straně biskupů, které pro mne naopak nijak nečekané nejsou. Jeden z mých kněžských přátel např. zmínil, že biskupové jsou překvapení vysokým počtem rozpadu manželství po dvaceti a více letech. Vnímají to prý jako silně znepokojivý trend. Znepokojivý jistě, ale já bych řekla, že nepřekvapivý. Když starší generace biskupů nastupovala do úřadu, zřejmě těchto případů nebylo, ale společenské změny, vzdělání, zaměstnanost a tím i ekonomická nezávislost žen se mění v souladu s obecným trendem, který byl v době mládí dnešních biskupů jen naznačen. Není divu, že se tento trend projeví i v počtu rozchodu dlouhotrvajících svazků. Dnešní střední generaci nestačí ujištění, že hrubý nesoulad ve vztahu zaviněný výrazněji jedním z partnerů je ono zlé, co jsme v manželství slíbili do smrti snášet.
Překvapení, které jsem zaznamenala u diecézních koordinátorů v synodním procesu (z nichž někteří jsou i biskupové), se týká mládeže. Koordinátoři prý byli zaskočeni, že se do synodního procesu zapojilo tak málo mladých. Dominovala střední a starší generace. Pro mne to opět není překvapením. Jestliže se mládeži věnuje dlouhodobě pozornost jen do té míry, aby z ní vyšli vzorní praktikující katolíci se správným pohledem na sexualitu, zůstanou nám právě jen vzorní praktikující katolíci se správným pohledem na sexualitu, pro které kriticky odvážné synodní skupiny nepředstavují neodolatelné lákadlo.
Tyto dva příklady podle mne ukazují na hlubokou propast mezi našimi světy. Lékem na tuto propast by mělo být setkávání na takové úrovni, aby nebylo těžké navázat i nahodilou komunikaci. Diecézní synodní proces je pro tuto komunikaci velkou šancí.
V Praze se diecézní výstup posílal koordinátorům základních skupin pár dní předem; na setkání pak po slavnostní mši zpracovatelské dvojice představily, co vyplynulo z jejich dílčí části, odpoledne se pokračovalo v menších, asi osmičlenných skupinách reflexí dokumentu. Ráda bych takovou reflexi zažila naživo. V Brně vyznělo diecézní setkání spíš minimalisticky. Na představení dokumentu po slavnostní mši byla vyčleněna zhruba hodina, včetně času na dotazy z pléna směrem k biskupům. Problém Brna byl v nedostatečném mentálním i reálném prostoru. Setkání proběhlo přímo v katedrále v dostatečném, ale komunikačně nepřívětivém prostoru s přísně odděleným místem pro laiky a klérus. Víc než komunikace to bylo setkání s biskupským majestátem. (Připomínalo to hřiště “domácích” a “hostů”.) Představovala bych si spíš setkání v sále, jak jsem to viděla na fotografiích dubnového presynodálního shromáždění v Liticích v plzeňské diecézi. Tam je možné navázat kontakt s účastníky jiných synodních skupin, o přestávce u kávy neformálně promluvit třeba i s biskupem, aniž by mezi námi byl bariérou liturgický prostor, berla, mitra a pluviál.
V dialogu mezi biskupy a laiky vidím opravdu velké nebezpečí mimoběžnosti. Mluvíme o tomtéž, ale každý pod tím rozumí něco jiného. Naše vidění a vidění biskupů se výrazně rozchází. Když biskup řekne „církev“, má na mysli instituci, v níž je nositelem úřadu a moci. Když laik řekne „církev“, má na mysli mystické společenství, jehož je plnoprávným členem. Zdánlivě se shodneme, ale ta shoda nás nikam neposouvá. Laici ze synodních skupin jsou totiž k institucionální církvi velmi kritičtí, ale nezavrhují ji. Chtějí jen, aby její podobu co nejvíc formovala její mystická zkušenost.
V Brně se biskup Pavel pokusil shrnout výstup synodálního procesu do hesla „Jaká bude naše farnost, taková bude i naše církev“. Vnímám problém ve srovnání základní organizační jednotky institucionální církve s církví, která není jen vnější institucí a kterou mnoho základních synodních skupin chce vidět především v jejím mystickém rozměru. Takové srovnání nutně kulhá. Aniž bych se chtěla pouštět do složitých teologických spekulací, které mi nepřísluší a ani mě nevedou k životu, mám laickou představu, že mystickou církev netvoří lokální farnosti, nýbrž jednotliví nositelé všeobecného kněžství. Na podobu farnosti jako laici vyloučení z rozhodovacích procesů nemáme přímý vliv. Nejsme aktivisté ve své farnosti. K církvi patří i lidé ve farnosti zdánlivě pasivní, činní v politice nebo v občanských sdruženích; patří k ní i lidé zcela pasivní, nepraktikující a na okraji, a přesto i na těchto lidech mystická církev stojí.
Přála bych si, aby diecézní synodní proces nekončil. Přála bych si mezi námi všemi lepší komunikaci, která by jeho pokračování usnadnila. Přála bych si církev opravdu synodální, kde kněz a biskup není tím, kdo zná a ukazuje cestu, nýbrž tím, kdo hledá cestu společně s námi. Společně s námi občas tápe a je bezradný, společně s námi postupuje po malých krocích. Klade si otázky, na které nemá okamžité odpovědi, a nebojí se to přiznat. Nepouští se za každou cenu do precizních výkladů katechismu, ale čas od času se v náročných tématech spokojí s přiznáním, že máme před sebou dosud nepoznané tajemství. Přála bych si biskupa, který má hloubku, empatii a vtip, a užívá je jako základ, přílohu a koření. Přála bych si biskupa odvážného, který se nebojí vyslovit ve vypjatých okamžicích rozhodné slovo, a současně dovede rozpoznat správnou frekvenci těchto okamžiků. Přála bych si biskupa kreativního, který umí vynášet z bohaté Boží nabídky věci nové i staré.
