Seznamka
Německá synodální cesta
Autor: Synodaler Weg / Maximilian von Lachner
6. listopadu tohoto roku se čtyři německé ženy, tři teoložky a jedna novinářka, obrátily na papeže Františka svým dopisem, v němž vyjadřují obavy z toho, jakým směrem se vydala německá Synodální cesta.
Pod dopisem jsou podepsány Katharina Westerhorstmann, teoložka působící na františkánské univerzitě ve Steubenville (Franciscan University of Steubenville, Ohio, Spojené státy), Marianne Schlosser, teoložka působící na Vídeňské univerzitě (Universität Wien) a mimo jiné též členka Mezinárodní teologické komise a laureátka Ratzingerovy ceny (2018), Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz, emeritní profesorka filosofie náboženství a srovnávací religionistiky Technické univerzity v Drážďanech (Technische Universität Dresden) a rovněž držitelka Ratzingerovy ceny (2021) a novinářka a spisovatelka Dorothea Schmidt. Všechny čtyři působily jako oficiální delegátky německého Synodu, než počátkem roku 2023 požádaly, aby byly z tohoto synodálního procesu vyňaty. Tak se i stalo. Následovaly tím kolínského biskupa Dominika Schwaderlappa, který se v roce 2020 odmítl účastnit Synodálního fóra o sexuální morálce.
Ve svém dopise vyjadřují jeho autorky své dlouhodobé a v lecčems opodstatněné obavy a námitky nad způsoby a formami, jakými se v Německu ubírá takzvaná Synodální cesta. Přesně před rokem se 62 německých biskupů římskokatolické církve účastnilo pravidelného setkání s papežem Ad limina v Římě. Součástí tohoto setkání bylo i následné jednání biskupů na inter-dikasteriálním jednání v čele s kardinálem, státní sekretářem Pietrem Parolinem. Ze zveřejněných výstupů Ad limina se ukázalo, že nemalá část německého episkopátu a německých katolických laiků má částečně nebo zásadně od Říma odlišné představy o tom, jaká témata by měla celosvětová synodální jednání otevírat, řešit a jak o nich, pokud vůbec, hlasovat. Jde například o jáhenské a kněžské svěcení žen, celibát kněží a celkový způsob vnitřní organizace církve na její obecné i národní úrovni. V nutné zkratce můžeme konstatovat, že autorky dopisu papeži zastávají v reformních otázkách, které se při Synodální cestě objevují, pozici středu, takže se obávají, že v Německu právě teď dochází ke „kompletnímu předefinování podstatných základů katolické teologie, antropologie, stejně jako církevní praxe“. Obávají se, že plíživě dochází ke schizmatu, který dříve nebo později vydělí německou římskokatolickou církev od církve univerzální. Všechny čtyři pisatelky dopisu věří v potřebu „hluboké obnovy církve, která má rovněž strukturální význam“. „Obnova hodná toho jména vychází pouze ze zachování církevního společenství napříč prostorem a časem, a ne prostřednictvím rozchodu s tímto společenstvím.“
Tytéž námitky, které byly adresovány papeži, zaznívají v průběhu dvou, resp. skoro již tří let. Nejen zmíněné tři teoložky a jedna novinářka se mnohokrát pozastavily nad způsoby a metodami mezilidského jednání, které bylo provázeno nátlakem a nepřehlednými zákulisními jednáními. Jejich odchod z německé Synodální cesty vzalo prezidium této cesty „s lítostí na vědomí“.
Čtyři dny nato odpověděl papež František v německy psaném dopisu, v němž říká, že jejich obavy sdílí. Papež se domnívá, že „významná část této místní církve“, tedy německé římskokatolické církve, dělá v krátkém čase mnoho kroků, které hrozí, že se tato část církve bude nadále „odklánět od společné cesty univerzální církve“. Mezi obavy vyjádřené v dopisu, které sdílí papež, patří též vytvoření německého Synodálního výboru (Synodaler Ausschuss), který má na svých zasedáních rozhodovat skrze dvoutřetinovou většinu hlasů a s možností vyloučení biskupského veta. Tento Synodální výbor, připomíná papež, neodpovídá struktuře Synodální cesty ani jiným strukturám římskokatolické církve, a proto bylo 16. ledna tohoto roku vytvoření takového výboru Svatým stolcem zakázáno (s papežovým podpisem). Navzdory tomu byl tento výbor, který se má scházet až do roku 2026, založen a uveden do praxe. 19 z 27 titulárních německých biskupů se účastnilo zakládajícího setkání. Georg Bätzing, prezident Německé biskupské konference, koncept tohoto výboru, který symbolicky představuje „církev na cestě“, podpořil.
Papež v dopisu připomíná to, co adresoval v létě roku 2019 „Dopisu Božímu lidu v Německu, který je na cestě“, že nenachází „spásu“ ve stále se vyvíjejících výborech, ani v setrvávání v do sebe zaujatých dialozích, které opakují stále stejná témata. „Spíše jsem se snažil,“ píše papež, „znovu vyzdvihnout důležitost modlitby, pokání a adorace.“ „Naléhal jsem,“ pokračuje František, „na otevřenost a výzvu k navázání vztahu s našimi bratry a sestrami, zvláště s těmi, kteří se nacházejí na prazích dveří naší církve, na ulicích, ve vězeních, nemocnicích, na veřejných místech a ve městech... Pevně věřím, že nás Pán na tato místo povede.“ Na závěr papež děkuje autorkám dopisu za jejich „příspěvky teologii a filosofii“ a za to, že „jsou svědkyněmi víry“.
Profesorka Katharina Westerhorstmann byla papežovým dopisem potěšena. Říká: „Jsem vděčná za papežovu srozumitelnost v tomto dopisu, zvláště pokud jde o svátostnou strukturu církve. Jsem přesvědčena, že srozumitelnost jeho slov pomůže nejen církvi v Německu, ale celé církvi, aby i nadále naslouchala Duchu svatému v rámci společenství univerzální církve. Může také připomenout většině německých biskupů jejich přísahu zůstat ve spojení s Petrovým nástupcem.“
Co si z dopisu čtyř německých katolických křesťanek a z následné papežovy odpovědi můžeme vzít my, křesťané českého a moravského prostoru? Podle mého mínění zvláště to, že Synodální cestu církve, resp. její přirozený vývoj, nelze uspěchat, a to ani v dobré víře, že máme ke startovní čáře – řečeno s kardinálem Carlem Maria Martinim – dvě stě let církevního zpoždění. Že pro úspěšnou Synodální cestu potřebujeme nejen špičkovou teologickou reflexi, k níž v Česku nebyl dosud pozván nikdo, kdo k ní má opravdu co říct, ale také a především bratry a sestry z ne-teologického světa, jejichž duchovní a v hloubce osobní život se jeví být mimo jiné též darem a inspirací pro nás druhé, pro celou církev a pro celou společnost. Že opravdu potřebujeme znovu pozvat k jednání, ke každodenní práci, reflexi, rešerším a pochopitelně také ke společnému duchovnímu životu ty, které jsme vyloučili na okraj církevního společenství jako údajné renegáty. Že potřebujeme jít za těmi, kteří se od církve odtáhli a ztratili důvěru v její lidský a bohužel i božský rozměr.
František ne nadarmo připomíná, že Synodální cesta musí být cestou Ducha. Křesťané musí učinit středem své modlitby, svých úvah a společného jednání Boha, i kdyby nechtěli. Také proto dopis, který krátce popisuje některé slepé uličky Synodální cesty a zdá se být poněkud pesimistickým, nabízí směrovky pro církevní budoucnost a zvláště přítomnost. Ani „druhá strana“, o kterou se jedná a která požaduje rychlejší cestu a zásadnější změny, není stranou odpadlíků. Jsou mezi nimi biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, teologové a teoložky, členové Božího lidu z celého spektra církve a společnosti. Všechny tyto rozpory, které momentálně hrozí (opakuji: hrozí, nikoliv vyhrožují) schizmatem, jsou řešitelné. Obě (všechny) strany synodálních sporů deklarují, že chtějí jít po společné cestě a zůstat jednou církví. Tato naděje opakovaně zaznívala i při nedávném Synodu v Římě.
Synodální cesta má v Česku špatný zvuk. Fauly, které provázejí naše církevní a katolické teologické prostředí v posledních několika letech a měsících, ukazují, že k fenoménu synodality univerzální církve nemáme aktuálně říct nic, co by už dávno nezaznělo v jiných místních církvích. Místo cesty k těm, které jsme vyhnali na okraj a do bezdomoví, vyhazujeme další a další a další a přejeme si přitom dobrou atmosféru k práci. Bohu díky tedy i za takový dopis a papežovu odpověď, která v síle jeho autority stanovuje určité meze, za které nelze pro lásku k církvi a k Ježíšovi s čistým svědomím jít. Tento kratičký papežův apel se nepochybně brzy vtělí do nějakého rozsáhlejšího, sofistikovanějšího textu. Buďme připraveni a neztrácejme víru.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
