Seznamka
Jean-Claude Hollerich,
Arcibiskup lucemburský
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Začátkem října začíná v Římě zasedání biskupské synody. Kardinál Jean-Claude Hollerich je jedním z jejích organizátorů. V interview vysvětluje, o co se jedná a o co ne. V pracovním dokumentu je sice několik ožehavých témat, ale vlastně jde o něco jiného.
„Není to synoda o kněžském nebo jáhenském svěcení žen. Není to synoda o homosexualitě. Je to synoda o synodalitě,“ říká kardinál Jean-Claude Hollerich, který je generálním relátorem (zpravodajem) světové synody, a je tedy odpovědný i za uspořádání témat. Lucemburský arcibiskup v rozhovoru mluví o následujících týdnech v Římě, o sporných otázkách evropské církve a o svém hodnocení týkajícím se církve v Německu.
4. října začíná v Římě velké setkání ke světové synodě. V této formě se něco takového ještě nikdy nekonalo. Odborníci mluví o největším spolurozhodovacím procesu světových dějin. Proč právě teď potřebujeme novou formu synody?
Věřím, že je to Duch svatý, který nás volá k synodalitě. Je to dáno i v textech II. Vatikánského koncilu, v „Lumen gentium“. Synoda není nic nového. Ustavil ji Pavel VI. a Pavel VI. také řekl, že je nástrojem, který se může dále rozvíjet. Tento další vývoj nastal za papeže Františka.
To už jsme viděli částečně za minulých synod.
Synoda v „Lumen gentium“ po II. Vatikánském koncilu odpovídá kolegialitě biskupů, kteří jsou poradci papeže. V „Lumen gentium“ se píše také o všeobecném kněžství laiků, o pokřtěných jako o Božím lidu. Jejich úloha teď plyne víc do synodality. To neznamená, že biskupové už nejsou biskupy. Biskupové mají stále plnou odpovědnost. Laici nejsou biskupové, ale biskup je součástí Božího lidu a sám k němu patří. Má pověření Boží lid vést. A to nejde, pokud Boží lid neznám, nemiluji a necením si ho. Jak to řekl papež, když „nejsem cítit od ovcí“. Synodalita je příležitost. Věřím dokonce, že je dáno Prozřetelností, že se jí zabýváme právě dnes. Je to doba velkých polarizací, nejen v církvi. Vidíme to i v politice.
Dnes ráno jsem sledoval ve zprávách, jak silná je v Německu AfD (Alternativa pro Německo) a jak jiné strany jako SPD (sociální demokracie) ztrácejí. Vidím, že CDU (Křesťanskodemokratická unie), abych jmenoval obě lidové strany, nemá ze slabosti vlády prospěch. Na síle získávají extrémy. Totéž ve Francii. Na jedné straně tu máme Marine Le Penovou, na druhé Mélenchona. Extrémy posilují a polarizace je v celé společnosti. Sama společnost, tedy moderní demokracie, by přece měla mluvit o tom, jak žít v budoucnu demokracii. Demokracie v Německu spočívala – i sociologicky – na vzdělané střední třídě. Tato podpora se vytrácí a drolí. Následky, které to s sebou nese, nám ještě nejsou úplně jasné.
Církev ovšem v různých dobách fungovala úplně jinak. Učíme se to z církevních dějin. Církev působící čistě shora dolů už dnes nefunguje. Musí být nějaké „zdola nahoru“ a „shora dolů“. Obojí se musí dynamicky propojovat. Pastýři musí slyšet Boží lid. Boží lid musí zase respektovat rozhodnutí pastýřů. Jen společně můžeme jako Boží lid projít naší dobou do budoucnosti. Věřím, že jako církev jsme na tom dokonce lépe než stát.
Jste generální relátor, to znamená, že jste pověřen shromáždit veškerou zpětnou vazbu. Mnoho z toho se přitom určitě ztratí, když se pokusíte tu bezbřehou masu názorů a stanovisek z celého světa vsadit do jednoho zasedání.
Jde o rozlišování duchů. Je to duchovní proces, kterým byli pověření účastníci synody. Jde o to rozlišit, kam nás Boží Duch volá a jak by k tomu chtěl mít církev nastavenou. To je cílem synody. Všechna ostatní témata jsou s tím spojena jen okrajově. Není to synoda o kněžském nebo jáhenském svěcení žen. Není to synoda o homosexualitě. Je to synoda o synodalitě. Mluvit se ovšem bude o mnoha věcech. A naslouchání je to, co jsme v tomto synodálním procesu objevili. Naslouchání tomu, co se děje na každé úrovni, i odezva horních pater dolním patrům. Je to stálá střídavá dynamika.
Účastníci biskupské synody, kteří nejsou biskupy, jsou tu jako svědci synodálního procesu. Jsou to lidé, kteří synodální proces prožívali, abychom dál mohli naslouchat, co nám tito svědkové mají říci. Musí to být celá zkušenost biskupů, pastorální zkušenost, ale i to, že biskupové jsou nositelé nauky církve. Celek má přinést novou harmonii.
Svatý Otec často říká: Duch svatý nejdřív udělá pořádný zmatek. Vidíme to na letnicích. Vypadalo to, že apoštolové jsou opilí. A najednou – posléze – vzniká nová harmonie. Jednotlivý účastník synody musí být ovšem ochotný k proměně, k osobnímu i synodálnímu obrácení. Přicházím-li v pozici, kdy už všechno vím, pak nenaslouchám a nemohu rozlišovat duchy. Když naslouchám pravici i levici a s oběma stranami se do tohoto procesu ponořím v modlitbě, také z toho vyjde nová harmonie.
Řekl jste, že to není synoda o kněžském svěcení žen ani o homosexualitě. Před rokem jste spolu s kardinálem Grechem napsal otevřený dopis, který přesně toto připomíná. Dnes znějí v církvi různé hlasy, včetně nositelů odpovědnosti, které říkají, že přesně to jsou témata, která je důležité vyjasnit, abychom jako synodální církev mohli přejít do budoucnosti. Že to je přesně to, co nám Duch chce říci a co by se v církvi mělo změnit.
Ano, ale jedna synoda nemůže vyřešit všechno. Musíme si stanovit priority, co je cílem synody. Osobně jsem přesvědčen, že když se církev skutečně vydá na cestu, vyvstane v naší době mnoho otázek, na které bude církev muset najít odpověď. Ale ne všechno v této synodě. Nesmíme synodu přetížit přehnaným očekáváním, jinak budeme zklamaní. To ale neznamená, že se nic nestane.
Ale myšlenkou synodality je, jak říkáte, že na ni nejdeme s hotovým názorem. Co tedy máme očekávat? Máme si představovat změny v církevních strukturách?
I to by mohlo být. Ale pozor: Dnes máme před sebou pouze první část synody. V roce 2024 synoda pokračuje. Doufám, že výsledkem této části synody bude nějaký pracovní dokument, jakýsi fahrplan, jak to bude dál. Jde o to, jakými tématy se budeme zabývat v roce 2024, ale i o to, co bude do té doby.
Znamená to, že ani to dnes ještě není jasné?
Ne, o tom bude rozhodovat teprve synoda. Nechceme nic rozhodovat před ní.
Říkáte, že cesta, kterou jdeme, ještě není jasná a ještě nevíme, co se změní. Pak se ale konfliktní témata, např. nová pravidla ohledně celibátu, nedají ani vyloučit.
Vyloučit se nedá nic. Musíme však mít na paměti, že když čteme kontinentální syntézy, není to tak, že by všichni žádali pro ženy kněžské svěcení. Není to ani tak, že by si všichni přáli nějaké uznání stejnopohlavního partnerství. I to je třeba brát v potaz, musíme vyslechnout všechny hlasy.
Znamená to tedy, že jakkoliv jsou pro nás v Evropě tato témata naléhavá, k synodalitě patří také to, že nezačínáme jen u nás?
Ano. Kontinentální etapa světové synody v Praze pro mě byla velmi důležitou zkušeností. Je tu progresivní církev jako v Německu, pak jsou církve jako v Polsku, které jsou nastaveny úplně jinak, a to, co se katolíkovi v Německu jeví jako normální, považují za herezi. Musím přiznat, že jsem měl před setkáním trochu strach. Ale dokázali jsme to, dali jsme se společně na cestu. S napětím, a to napětí jsme ustáli. Máme naději, že napětí může přinést i plody. Shromáždění si přálo, aby se taková setkání konala i v budoucnu. To znamená, že chceme tu cestu jít spolu. To pro mě byl úžasný zážitek.
Teď je napětí na obou stranách. Podivné na tom je, že o tomtéž procesu jedni mohou říkat, že je to konec katolické církve, protože jsme odpadli od víry, a jiní říkají, že se stejně nic nezmění, protože to nejde dost rychle. Principiálně tedy musejí být zklamané obě strany. Nejde to udělat tak, aby byli spokojeni všichni.
To sotva. Kritiku z konzervativní strany vlastně vnímám jako nevyslyšenou. Jako jednotlivec si určím, co je katolické, a vůbec mě nezajímá, že jsem v rozporu s papežem? Jako katolík přece musím uznávat magisterium církve. U některých lidí učitelský úřad zřejmě končí s volbou papeže Františka. Neuznávají, co všechno už nás papež učil a co tedy i pro mě k magisteriu patří. Pamatuji si, jak se říkalo: musíme poslouchat řádný učitelský úřad. Právě lidé, kteří to tenkrát hlasitě vyžadovali, dnes učitelský úřad neposlouchají, když jsou nuance jiné, než by oni chtěli. V tom není velikost. Je to pro mě zklamání.
To ale také znamená, že člověk musí jít do procesu s očekáváním, že tam nelze zahrnout všechny a že mnoho lidí zůstane na cestě stát.
Já ale doufám, že všichni lidé mají „sensus ecclesiae“ a skutečně si uvědomují, co papež řekl. Když papež říká „todos, todos, todos“ („všechny, všechny, všechny“), tak nemohu přijít a říct: Ne, to není pravda. Papež už několikrát upozornil, že v učení církve je vývoj v čase, např. v pohledu na otroctví nebo trest smrti. Učení se nezměnilo, ale doba přináší jeho nové porozumění. V učení církve jsou některé body důležitější než jiné. Nemohu všechno postavit na Kristově smrti a zmrtvýchvstání a na rovinu vtělení. Něco z toho je i nově osvětleno. K tomu přece teologie je. Jsou nové počátky. Jinak by se všichni katolíci museli zavřít v muzeu, kde se smí myslet jen tak, jak se myslelo v minulosti.
Znáte Německo, vyrostl jste na jeho hranici, studoval jste v Mnichově a ve Frankfurtu. Dovedete se vžít do naléhavého přání po reformách v Německu?
Chápu přání po reformách. Ale reformy v církvi nelze předepsat. Synodální cesta je přece, jak už papež několikrát řekl, něco jiného než synodální proces. Dotazováni nejsou všichni, jen někteří zástupci. Podle mě šlo stále o spoluúčast na moci. Ale v církvi nemáme mít moc. V církvi je autorita, služba. Ministerium se v němčině překládá jako služba/úřad, přičemž se slovem úřad příliš spokojený nejsem. Chci-li se podílet na mocenských strukturách, které nějak historicky vyrostly a neodpovídají evangeliu, není to ještě obrácení k evangeliu.
Nýbrž bylo by to co?
Rezignovat na moc a žít v církvi autoritu, službu.
Jako teorie to zní pochopitelně. Ale jak to má vypadat v praxi?
Německá církev má obrovský aparát zaměstnanců. A počet katolíků neustále klesá. Německá církev bude mít za úkol zmenšit správu. To se ještě žádnému státu nepodařilo. To bude obrovský úkol. Jinak se německá církev „uspravuje“ k smrti. Věřím v integritu každého, kdo ve správě pracuje, že to dělá s dobrým svědomím, pro církev, pro Ježíše Krista. Nijak to nerozporuji. Ale v Německu je obrovský úbytek víry. Když konzervativní strana upozorňuje na to, že reforma struktur tento ústup nezastaví, má pravdu. Je třeba najít nové hlásání, novou řeč, jíž bude hlásáno evangelium. I to je úkolem Synodální cesty, ale dostatečně se to neprojevuje, celé to misionářské bytí církve. Synodální církev musí hlásat Ježíše Krista a být ve službě světu. Nejen německá církev, i já sám se musím změnit. V tom je i sebekritika, mluvím-li o službě biskupů. Ale to my jsme voláni ke změně. Věřím, že skutečně synodální církev to zvládne.
Čas už najde řešení, i pro německou církev. O to se vůbec nebojím. Duch svatý působí, a působí reálně. A já Božímu Duchu důvěřuji, že se své církve ujme, že je to jeho církev a že nás shromáždí dohromady.
Skutečný konflikt asi bude především v různých mentalitách. V Německu se prostě myslí jinak než ve Vatikánu.
Jistě, a nejdřív musím poznat, že ty rozdíly v mentalitách jsou. Když posuzuji druhého jen pro to, co vyslovil jako názor, musím se nejdřív pokusit pochopit, proč to říká. Musím rozeznat, že někdo mluví ze strachu, z beznaděje nebo pro rozdílné mentality. Toto pochopení je nanejvýš důležité. Ale v kontinentálních setkáních jsem mohl zjistit, že existují i společné body. Duch svatý skutečně působí. Vede nás dohromady. Boží Duch sjednocuje, nerozděluje.
Papež František rád používá formulaci, že církev není parlament.
Ano, s tím naprosto souhlasím.
Je opravdu velmi těžké vysvětlit rozdíl někomu, kdo je mimo církev, protože jak synoda, tak parlament je hlasovací orgán. Americký kněz Louis Cameli z Chicaga teď v jednom článku pro National Catholic Reporter položil otázku, zda by se, když to domyslíme, nemělo hlasování vůbec vynechat, právě proto, že prožíváme novou formu synody.
To je jedna možnost, ale o té musí rozhodnout synoda. Byla i církevní shromáždění, která o záležitostech rozhodovala aklamací. Když papež Lev na Chalcedonském koncilu přečetl list, následoval potlesk. Tak se projevila většina.
Ale myslím, že nejde o většinu. Není to parlament – zjistíme, pro co je většina, a ostatní se musí podřídit. Tak je to ve státních strukturách: když je o hlas jednoho poslance víc, změní se zákony. V církvi musíme hledat harmonii. Harmonii nemůže tvořit padesát procent + jedna. Potřebujeme konsensus. Nemusí to být všichni, i na II. Vatikánském koncilu byly protihlasy. Ale musí to být něco, co je neseno drtivou většinou.
To bychom ale ten základní konflikt mohli obejít, když řekneme: Protože teď máme kompletně jinou formu synody, přehodnotíme i otázku hlasování.
Ano. Musíme také zohlednit, že synoda má poradní funkci. Hlasování tedy neznamená, že něco bude tak a tak, nýbrž že synoda svoje mínění svěří papeži. I papež se bude účastnit plenárních zasedání synody a také si všechno vyslechne. Důležitý je celý synodní proces, nejen výsledek.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková
