Seznamka
Oficiální logo synodální cesty
Autor: www.synod.va
Tato synoda se zásadním způsobem odlišuje od všech, které se konaly před ní. Mimo jiné proto, že na ní byli přítomni i laici s hlasovacím právem. Přesto jsou analýzy velmi rozdílné. Jedni mluví o revoluci především v tom, že se hovořilo společně ve skupinách, jiní naříkají, že kromě společného rokování se zase nic nezmění. V závěrečném dokumentu se mluví např. o diakonátu žen, ale zase jen se žádostí o vědecké zkoumání. To už přece slyšíme roky. Co myslíte? Je to tedy revoluce, nebo jenom teplý vzduch?
Věřím, že celý synodní proces má opravdový potenciál se revolučním stát i radikálně proměnit církevní struktury, např. zapojit laiky na všech úrovních do rozhodovacích procesů. Už to, že se o těchto věcech ve Vatikánu otevřeně a poctivě diskutuje, považuji za revoluční. Na druhé straně formulace, které čteme v závěrečném dokumentu, jsou na mnoha místech koncipovány přece jen velmi opatrně. To s sebou nese riziko, že celému reformnímu nadšení se tak trochu bere vítr z plachet. Zvlášť u lidí, kteří se v procesu angažují už roky.
Pasáže o ženách v církvi mají velmi silné a zřetelné formulace. Zvlášť když jde o to, jak ženy v církvi zraňuje šovinismus. Závěrečný dokument mluví o tom, že zde je v církvi naléhavá potřeba reformy. Když pak jde ale o konkrétní kroky, je to přece jen poněkud slabší. Mnoho žen si přeje konkrétní kroky ohledně svěcení. A dokument mluví jen o tom, že v příštím roce se má dál diskutovat. František přece ustanovil už několik komisí, které se touto otázkou po historické stránce zabývaly. Už teď je mnoho žen zklamaných, že se v té věci ještě nic dalšího nestalo. Vidím tu velké nebezpečí, že příští kolo synody v říjnu 2024 může pro některé přinést velké zklamání.
Totéž se týká přístupu k lidem LGBT+. O obou tématech se na synodních poradách velmi obšírně a důkladně diskutovalo. Ale v závěrečném dokumentu nebyla formulace LGBT+ použita ani jednou. Mnoho lidí, kteří si mysleli, že už jsme v církvi trochu dál, bylo zklamaných, že toto téma je stále ještě citlivým bodem a vyvolává na synodě takové napětí. Je ovšem třeba znovu připomenout, že dokument zřetelně ukazuje, že tradiční kategorie v církvi už dnes nejsou nosné. Mluvil jsem s několika reformními skupinami, které v tom vidí velký krok správným směrem.
Můžeme tedy říci, že tento dokument nakonec míří oběma směry. Jsou v něm neuvěřitelné formulace, které u mnohých vyvolávají velké naděje, ale na jiných místech je formulované velmi opatrně, aby nevyplašil ty váhavé.
Je něco, co vás v závěrečném synodním dokumentu překvapilo?
Řekl bych fakt, že v závěrečném dokumentu nebyla ani jednou použita formulace LGBT+. Celé roky vidíme z Vatikánu přicházet dokumenty, které s tímto pojmem nemají problém. To téma bylo poslední čtyři týdny reálně přítomné a také papež udělal vůči aktivistům a zastáncům LGBT+ významné kroky. Pamatujeme si, že na začátku dokonce řekl, že si osobně dovede představit slavnosti žehnání. Na začátku synody se také setkal s několika prominentními katolíky z řad LGBT+. Zdá se tedy, že závěrečný dokument mluví jinou řečí, než dávají tušit papežova slova a gesta. To mě přece jen překvapilo.
Jiným bodem, který asi nevyvolává tak velkou pozornost, jsou odstavce k ekumenismu. Dokument tu něco nabízí, i v otázce východních katolických církví. Mnoho lidí si snad ani neuvědomuje, že mezi latinskými a řeckými rity v církvi je rozdíl. Dokument si žádá víc pochopení a pozornosti. Je mi jasné, že tato otázka teď nehýbe davy, ale tady vidím přece jen velmi pozitivní vývoj.
V otázce sexuálního zneužívání mluví dokument o tom, že jeho zpracování se má dít v budoucnu nejen shora dolů, tedy přes biskupy. Od roku 2019 máme dokument “Vos estis lux mundi”, který už stanovil nová pravidla, ale zdá se, že není velkým řešením problému. Mohla by synoda ještě něco změnit?
ilustrační foto: jednání synody v malých skupinkách u kulatých stolů
Autor: www.synod.va
Nejdůležitější bod už jste zmínil. Otázku, zda mohou být vytvořeny takové struktury, aby k vyšetřování zločinů kněží a jiných biskupů nebyli příslušní jen samotní biskupové. Přesně to požadují spolky sdružující oběti zneužívání už roky a desetiletí. K tomu by se muselo změnit církevní právo.
Františkovi se ovšem musí přiznat, že velký krok udělal už uspořádáním velké konference proti zneužívání a vydáním dokumentu. Poprvé na nejvyšší úrovni přiznal, že zneužívání je velkým problémem katolické církve na celém světě. Na druhé straně se v této oblasti osobně dopustil chyb. Velkých chyb, které vedou k tomu, že mnoho lidí právem pochybuje, zda má o transparentnost a novou formu zpracování skutečně zájem.
Před začátkem zasedání jsem dělal interview s generálním sekretářem synody kardinálem Grechem, který zdůraznil, že je na čase ustavit výbor, který projedná, zda v této záležitosti změnit církevní právo. Pokud by k něčemu takovému došlo, byl by to opravdu důležitý krok. Na druhé straně by to zase byli biskupové a kněží, kteří by soudili sobě rovné. Potřebujeme naléhavou změnu v obou těchto oblastech.
Musíme se samozřejmě dotknout i sporu mezi německou církví a Vatikánem. Z Říma už roky přichází ledová kritika Synodální cesty a německého reformního kurzu. Vatikán pak Německu zakázal ustavit trvalé grémium v podobě synodální rady, která by laikům dávala rozhodovací moc. V synodní aule jsme teď poslední týdny slyšeli mnoho přání a diskusí, o nichž se mluvilo i na Synodální cestě v Německu. Myslíte si, že s těmito diskusemi by se mohl změnit i postoj Vatikánu k reformám v Německu?
Každopádně ne přímo a ne rychle. Ale myslím si, že samotný fakt, že teď čtyři týdny muži i ženy, ordinovaní i laici mohli ve Vatikánu otevřeně a rovnoprávně diskutovat, by mohl nositelům rozhodovací moci ukázat, že z této formy otevřené výměny názorů, kterou přece známe z německé Synodální cesty, není třeba mít strach. Snad to ve střednědobém horizontu povede k menší nedůvěře vůči Německu.
Co se týká ostrých linií sporu mezi Vatikánem a Německem, nevidím v souvislosti se synodou žádnou skutečnou změnu. Osobně bych očekával, že němečtí biskupové po zveřejnění závěrečného dokumentu použijí kritičtější tón, že kroky směrem k reformám byly příliš malé. Ale nic takového se nestalo. Byl zvolen spíš smířlivější tón. Myslím, že Německo se teď bude snažit vytěžit z tohoto dokumentu co nejvíc, aby reformní přání německé církve našlo podporu. Zase to ale neznamená, že veškerá napětí zmizela. Pod povrchem to bude bublat ještě dál.
Takže na synodě všechno v pohodě?
Mám dojem, že pro organizátory synody bylo velmi důležité, aby každý bod závěrečného dokumentu byl přijat velkou většinu hlasů. I témata, u nichž očividně panuje napětí a konflikty. Moc nerozumím tomu, proč by se nemělo projevit, že nejsou všichni na jedné straně a že sem tam nějaký odstavec s nižší než dvoutřetinovou většinou propadne. Existuje-li napětí, mohli a měli bychom je podle mého názoru i přiznat. Zdá se mi to pořád lepší, než všechny konflikty bagatelizovat.
Co to asi bude znamenat pro příští kolo synody v říjnu 2024? Mohlo by to přece vést k tomu, že se můžeme posunout jen s nepatrným společným jmenovatelem.
Ono je trochu ošemetné věštit už teď z křišťálové koule. Celé roky se stále dokola zdůrazňuje, že synoda není parlament a že nezáleží na výsledku hlasování. Když tedy synoda není parlament, proč si tolik lámeme hlavu nad výsledkem hlasování? Proč se tak strašně snažíme dosáhnout co možná nejvyšší shody? Z čeho tedy máme strach? Že tam venku někdo pochopí, že v církvi jsou různé názory? To už přece každý ví! A přesto klademe takový důraz na to, aby pokud možno každý zvedl ruku “pro”. Podle mě to nejde úplně dohromady.
Na synodě o Amazonii v roce 2019 získala více než dvoutřetinovou většinu i sporná témata jako diakonát pro ženy a viri probati. Přesto pak papež postsynodální exhortaci formuloval velmi váhavě a opatrně. Myslím, že je pro něho velmi důležité uchovat v církvi na cestě do budoucna jednotu. Chce být citlivý i vůči hlasům, které vidí reformy kriticky. Jenže témata jako diakonát pro ženy nebo celibát už teď nějaké rozhodnutí do budoucnosti vyžadují a on se tomu stejně nevyhne.
Vezměte si dokument Amoris laetitia z roku 2016 a otázku přijímání pro znovusezdané rozvedené. I tady postupoval převelice opatrně. Nakonec ale přece jen nějaké rozhodnutí udělal - a podle mého názoru to bude nutné i na konci této synody. Samozřejmě tu hraje roli i jeho věk a zdraví. Dojde k tomu, aby byl rozhodnutí k těmto tématům vůbec schopen? Myslím si, že se nacházíme v bodě, kdy se příští konkláve stane i referendem o příštím reformním kurzu v církvi, jakkoliv se to může zdát ještě daleko.
Zpočátku budilo podráždění, že není žádná německá skupina. Když se ohlédnete na uplynulé čtyři týdny, jakou roli tam hráli Němci? Jak v synodní aule, tak okolo ve Vatikánu.
Myslím, že Synodální cesta byla na jednáních velmi přítomná. Nevidím přitom nějakého jednotlivce, který by v diskusích byl zvlášť středem zájmu, spíš obecnou zkušenost, kterou už Němci mohli získat a vnést sem ze svých (dřívějších) porad. Podle toho, koho se zeptáte, mnoho lidí sdílelo německé reformní naděje nebo se jich naopak obávalo, takže to mohlo probíhat podobně jako na Synodální cestě a mohlo se hlasovat o rozsáhlých reformách. V tomto smyslu byla Synodální cesta přítomná v myslích mnoha účastníků. Totéž platí ostatně i pro australský plenární sněm, který také vnesl mnoho dřívějších zkušeností. Tyto procesy měly jistě na očekávání mnoha lidí velký vliv.
Jako Američan, který pozoruje Vatikán i světovou církev, jsem obecně přece jen trochu překvapen otevřeností, kterou projevuje mnoho německých biskupů, i vůči nám jako médiím. Naše práce nebyla vždycky jednoduchá, protože papež uvalil na synodní diskuse informační embargo. To vyvolalo na obou stranách, jak u novinářů, tak účastníků, určitou nejistotu, na co se tedy lze ptát či odpovídat, a na co ne. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by určitě ještě víc otevřených diskusí a podnětů, i u německých účastníků. Pokud vím, jediným vstupem z Německa bylo vystoupení biskupa Overbecka na jedné tiskovce.
Výjimkou jsou samozřejmě kontroverzní interviews, která poskytl kardinál Müller. Byl vůbec prvním účastníkem, který druhý den zasedání interview poskytl. Jako reportér to v zásadě hodnotím kladně, ať už jeho stanovisko sdílím, či nikoliv. Byl jsem rád, že vůbec někdo promluvil, a rád bych viděl mluvit na kamery ještě víc účastníků.
Jedním z nejpůsobivějších momentů byla určitě fotografie, kterou jezuita James Martin, který pracuje s katolíky LGBT+, udělal s kardinálem Müllerem a sdílel ji na sitích. Respekt dvou lidí, kteří si v církevněpolitickém ohledu nemohou být vzdálenější. Myslíte, že to pro zasedání synody bylo symbolické?
Myslím, že to, co James Martin ke své fotografii na Twitteru napsal, mluví samo za sebe. Napsal, že mají velmi rozdílná stanoviska, ale že si ho váží mimo jiné pro jeho přátelství s Gustavo Gutierrezem, představitelem teologie osvobození. Je to velmi symbolický moment, jakých bylo mnoho. V určitém smyslu šíří synoda své poselství více obrazem než textem. Tento obraz mi připadal velmi silný, protože ukazuje, že rozdíly nejsou jen tak smeteny ze stolu, ale prostor pro respekt a naslouchání je přesto vytvořen. Pro mnoho lidí je to jistě větší pokrok, než jakýkoliv vatikánský synodní dokument.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková
