Není snad žádný pojem, který by byl v křesťanském prostředí užíván s větší samozřejmostí, než je právě rodina. Jenže všechno to křesťanské vyučování a kazatelství, o publicistice a politice nemluvě, se tváří nevědět a nevidět, že Ježíš dává zcela jinou odpověď.

Kdy se má křesťan modlit za mír – a kdy za pád zločinců a lhářů? To je třetí úkol, k němuž jsou křesťané povoláni: Rozumět. Rozlišovat. Chápat hlubší smysl toho, co se děje. 

Co mají společného židovský anarchistický a skoro (ale ne úplně) ateistický básník František Gellner a ultrakatolický francouzský král Ludvík XV.? 

Je-li mezi českými básníky druhé půle dvacátého věku někdo, jehož dílo se vzpíná k tomu, stát se epopejí národního osudu a plnit tu roli, jakou o generaci dříve hrálo dílo Halasovo a Seifertovo – je to zajisté Karel Šiktanc.

Pojďte se napít trochu vína moudrosti dávných staletí. Je to víno staré. Někomu jeho chuť přijde neobvyklá, cizí, palčivá. Prosím, zkuste to víno chvilku trpělivě poválet po patře. Víno je to z vinice římského básníka Vergilia…