Roku 2007 jsem po cestě do Moskvy publikoval v Lidových novinách, tehdy respektovaném deníku, tento svatopostní fejeton. Bez mého vědomí a souhlasu a kontroly, zda něco nebylo v překladu zkresleno, ho někdo někde přeložil do ruštiny a někde na internetu otiskl. Otiskl ho coby ukázku, jak Zápaďané „nemají rádi Rusko“; známá a groteskní to formule, jako kdyby bylo nějakou morální povinností „mít rád Rusko“.

Před mnoha lety můj velmi dobrý přítel a mexický dominikán Oskar strávil celý čtyřicetidenní Půst ve Rwandě v burundském vikariátu svého celosvětového řeholního řádu.

Historie ruské pravoslavné církve je velmi pestrá. Krásné chvíle se střídaly s periodami selhání a korupce. Samozřejmě nelze vinu svalit na celou církev, když se její vedení dá zkorumpovat a svést na scestí. Naneštěstí se v jejích strukturách po válce začala znovu plíživě šířit nákaza cézaropapismu. Do struktur této církve pronikal vliv KGB.

Kázání by mělo být vždy pro něco, nemělo by jen odsoudit, ale mělo by dodat naději. Spíše by mělo být zaujaté dobrem, ne negací. A pokud snad negací, tak jen jako východiskem k stavění něčeho dobrého. Koneckonců, to je i základní princip výkladu bible.

Zdeněk Eminger v podnětné úvaze zareagoval na můj text věnovaný „manželství pro všechny“. Má pravdu: samota je jednou z nejhorších nemocí současného věku.