Jak to bylo s Einsteinem a jeho vírou? Touto otázkou se nedávno zabýval na stránkách časopisu Time Walter Isaacson, autor v dubnu vydané knihy o Einsteinově životě a myšlení. Název článku zní příznačně: „Einstein a víra“. Isaacson konstatuje, že pro většinu lidí slouží zázraky jako důkaz Boží existence. Pro Einsteina však byla spíše jejich absence dokladem nadpřirozena. Skutečnost, že svět funguje racionálně, podle zřejmých zákonů, to pro něj byl důvod k údivu.

Nedávno uvedla ostravská televize NOE rozhovor s Mons. ThDr. Jaroslavem Škarvadou, bývalým generálním vikářem a světícím biskupem pražským. Dojemné svědectví 83letého člověka, kterému totalitní komunistický režim znemožnil, aby se mohl, po ukončení studia teologie v Římě a vysvěcení na kněze, svobodně vrátit do své milované vlasti a sloužit českému lidu v duchovní správě. Méně vhodné bylo to, že Mons. Škarvada mluvil nespisovnou pražskou češtinou, která by jistě byla vynikající někde u táboráku při besedě s mládeží, ovšem její použití se stává poněkud problematickým ve sdělovacích prostředcích.

A tak si říkám, jak bychom přijali Pavla dnes? Kdybychom byli tehdejší „židé“ – v dnešních podmínkách bych řekl třeba komunisté – asi bychom Pavla za vystoupení ze strany nepochválili. Do roku 89 by to neměl snadné. A co po roce 89? Prošel by lustracemi? Dokázali bychom ho přijmout? A jak se chováme k bývalým komunistům? Kteří se dnes hlásí k něčemu úplně jinému? S trochou nadsázky ke „komunistodemokratům“? Odlišujeme je od „disidentdemokratů“?

 A tak si říkám, jak my dnes, v této dnešní době můžeme hlásat radostnou zvěst. A napadá mně spousta příkladů z politiky. Možná jedním z nich je i radarová základna v Brdech – kdy vládní politici rozhodli o tom, že základna bude stát a přinesli to jako radostnou zvěst. Je to trošku podobné Gabrielovi, neboť i on zvěstoval něco, co už bylo rozhodnuto.

Debata o současné církvi, odstartovaná záležitostmi kolem údajných i skutečných spoluprací  katolíků, včetně kněží, s politickou policií předchozího zločinného komunistického režimu, se přesmykla do roviny ještě mnohem důležitější – totiž samotného života dnešní (katolické) církve. Kateřina Tetivová tu předestřela dosti chmurný obraz o tom, jak to „ve skutečnosti chodí mezi námi katolíky“, opřený o její vlastní zkušenosti, které rozhodně nemíním přehlížet, natož zpochybňovat. Na druhé straně – jistě i proto, že jí nějaké papírové údaje a logické zákony nezajímají, provádí zobecnění, která jsou téměř ve všech případech nepravdivá.