Nedávno proběhla diskuse o klerikalismu zdola. Tedy o tom, že sami věřící vyžadují, očekávají či tolerují u představitelů kléru projevy povýšenosti, které jsou nábožensky motivované. Mluvilo se třeba o oslovování: kdysi jsme kněžím říkali důstojný pane, velebný pane… To už snad máme za sebou, teď jsme si zvykli na oslovení "otče" – jenže Ježíš říká, že nemáme nikoho nazývat otcem, protože náš jediný otec je v nebi.

“Bizár pokračuje plynule dál a já si říkám, že to tak nějak k naší církvi patří a je třeba se s tím naučit žít. Jenom nevím, jestli je to zdravé přijetí skutečnosti, obranný mechanismus, nebo jenom rezignace.” Kněz, který mi tu větu napsal, vyjádřil přesně otázku, kterou si kladu sama. Kulturní války na našem českém církevním písečku už nám připadají normální.

Srdcem Kristova vykupitelského příběhu tak, jak o něm hovoří evangelia a Pavlovy dopisy, je cesta učedníků za poznáváním Božího tajemství. Ježíš je v evangeliích skutečným oltářem světa, řečeno s Teilhardem de Chardin a naším Vladimírem Boublíkem, k němuž směřují lidé ze všech čtyř světových stran.

V neděli skončilo v Římě první zasedání synody o synodalitě.  Podstatné je, že se církev i na té nejvyšší úrovni přihlásila k tomu, čím žije většina z nás; že měla odvahu mluvit o věcech, které nás trápí, ale doposud se o nich nemluvilo nebo dokonce nesmělo mluvit.

Papež František vydal ke 150. výročí narození svaté Terezie Benedikty od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873–1897) apoštolskou exhortaci nazvanou C’est la confiance (È la fiducia / Je to důvěra). Hlavní téma Tereziina zasvěceného života, o němž uvažovala už ve svém dětství, je Boží láska a důvěra v Boží milosrdenství.