Svoboda přináší rozhodování

Jan Regner
Autor: facebookový profil autora

Papež František při katechezích o duchovním rozlišování kladl svým posluchačům na srdce, že nejde jen o nějakou čistě lidskou dovednost. Správně rozlišovat umí jen ten, kdo se otevře působení Božího Ducha. Vyžaduje důvěrný vztah k Pánu. Bůh chce, abychom ho milovali, nikoli abychom se ho obávali. Chce, abychom byli jeho svobodnými dětmi, nikoli otroky.

Duchovní rozlišování patří k pilířům spirituality baskického mystika Ignáce z Loyoly. Do své útlé knihy Duchovních cvičení (dále DC) vložil návod, jak rozeznat dobrá a špatná hnutí v našem nitru. Každý křesťan by měl vnímat a správně rozeznat, co se děje v jeho srdci, co se ho dotýká, zda v něm působí duch Boží, který ho vede k lásce, nebo zda ho pokouší duch světa, uzavřenosti a samolibosti. Umění duchovního rozlišování mu může napomoci v životní volbě nebo při hledání vhodných prostředků, jak na své cestě konat vše k větší Boží slávě.

„Svoboda je břemeno, břemeno rozhodování,“ napsal kdysi psycholog Erich Fromm. Náš životní běh je vlastně součtem našich rozhodnutí. Zvláště v naší době a společnosti zdánlivě neomezených možností jsme neustále pod tlakem, protože musíme volit mezi různými alternativami. Situaci neulehčuje ani fakt, že rozhodování je nejnáročnějším mentálním procesem. Nutnost stále se rozhodovat nás unavuje, odčerpává naši energii, a tak mimoděk hledáme možnosti úniku, snažíme se celý proces si nějak ulehčit nebo ho aspoň oddálit.

Tam, kde volíme v nepodstatných záležitostech, zpravidla stačí užívat zdravý úsudek. Jenže podle kognitivních vědců nás mozek někdy oklame. Ovlivňuje nás totiž například strach ze ztráty – každou volbu prožíváme jako ztrátu ostatních možností. Je tedy pro nás často snazší jen udržovat status quo. Máme také sklon vybrat si to, co jiní z naší „sociální bubliny“ považují za správné. Pokud se ovšem nekriticky přidáváme k většině, delegujeme tak rozhodnutí o věcech našeho života na druhé. Naše rozhodování určují i osobnosti, kterých si vážíme a které jsou pro nás autoritou. Zapomínáme přitom, že dokonce i velmi významní a vzdělaní lidé se mohou mýlit. Za žádných okolností bychom se proto neměli zříkat kritického myšlení.

Hledat Boží vůli

V modlitbě Ježíš naučil své učedníky opakovat: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Hlavní motivací a cílem procesu rozhodování by proto pro každého křesťana mělo být hledat a plnit Boží vůli. Co nám o tom říká Bible? Bůh si především přeje spásu člověka: „Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ“ (Ez 33,11). Bůh si přeje, aby všichni lidé dospěli k naplnění života a poznání pravdy (srov. Tim 2,3–5), proto se také Bůh stal jedním z nás, aby nikdo nebyl ztracen (srov. Mt 18,14), ale aby každý, kdo uvěří v Božího Syna, získal věčný život (srov. Jan 6,37–40) .

Je ale vůbec možné nahlédnout, co si Bůh přeje? Podle Písma je na prvním místě nutná obroda vlastního nitra, obrácení, změna smýšlení. Apoštol Pavel v jedné z nejdůležitějších epištol naléhavě vyzývá členy církevní obce, aby se proměňovali „obnovou své mysli“ a mohli tak „rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Řím 12,1–2).

Právě zde nastupuje proces duchovního rozlišování, neboť Hospodin má v tomto světě mnoho konkurentů – o první místo se může „poprat“ v podstatě cokoli, co upoutává naši pozornost, co nás okrádá o čas a svobodu. Proto také světec z Tarsu apeluje na věřící v Krista, aby neustále zkoumali, co se líbí Pánu: „Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně“ (Ef 5,10–11.13–17).

Ignác z Loyoly radí jako nezbytný základ pro každé dobré rozhodnutí zbavit se lpění na věcech, zříci se svých „neuspořádaných náklon­­ností“. Ty se mohou projevit nechutí, obrannými reakcemi, strachy, různými závislostmi a podobně. Důležitým úkolem každého křesťana je tedy rozpoznat, co je v nás „neuspořádané“, a postupně vrůstat do svobody, uvolňovat okovy vlastního ega, odpoutat se od svého malicherného sebeobrazu, vyjít z vězení falešných představ. Člověk vnitřně svobodný získá nadhled, takže se pak nerozhoduje podle spontánních pocitů a myšlenek, ale podle hodnot, jež vyznává. Proto je schopen opravdu rozeznat vhodné prostředky a užívat jich natolik, nakolik mu pomáhají k cíli, pro který je stvořen – v Boží oslavě najít své životní naplnění (srov. DC 23).

Od Bible k asketické literatuře

V Písmu nacházíme mnoho podnětů k duchovnímu rozlišování. Pavel například nabádá církevní společenství v Korintu, aby každý věřící zkoumal, zda je hoden přistoupit ke stolu Páně: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení“ (1Kor 11,28–29). Ježíš kárá farizeje a znalce Zákona za to, že nejsou schopni vnímat znamení času a rozhodnout se pro to, co je spravedlivé: „Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné“ (Lk 12,56–57)?

K duchovnímu rozlišování vybízí s podobnou naléhavostí i sv. Jan. Varuje před falešnými proroky a duchem lži: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není“ (1Jan 4,1–6). Jan ve svém listu dále vyjadřuje přesvědčení o tom, že jen tak lze rozlišit „ducha pravdy a ducha klamu“.

Podnětné myšlenky k duchovnímu rozlišování nabízí už sv. Kasián (umučen okolo roku 300) ve svých Rozpravách, sbírce naučení pouštních otců. Také Jan Klimak (zemřel v roce 649) v průvodci vnitřní modlitby nazvaném Žebřík do ráje nabízí své cenné postřehy k rozeznávání dobrých a klamných prostředků na cestě k Bohu. Inspirativní impulzy k rozlišování najdeme například i v dílech sv. Bernarda, Richarda ze sv. Viktora, sv. Kateřiny Sienské a dalších, ale až baskický mystik Ignác z Loyoly nabízí ve svých Duchovních cvičeních podrobný praktický návod, jak zkoumat a rozlišit duchovní hnutí, která pociťujeme ve svém nitru. 

Pravidla prvního týdne

Ignác ve své knize, která je jakýmsi manuálem pro dávání duchovních cvičení, nabízí dvojí pravidla rozlišování. Pravidla prvního týdne mají vést k tomu, „aby se nějak vycítila a poznávala rozličná hnutí, která vznikají v duši: dobrá, aby se při­jímala; a špatná, aby se odmítala“ (DC 313–327). Pravidla druhého týdne pak slouží „pro přesnější rozlišování duchů“ (DC 328–336).

První pravidla se pozastavují u hnutí, která se mohou projevovat v duši jako myšlenka, pocit nebo jemné poryvy našeho nitra. Hnutí má emocionální i mentální složku, ale je hlub­ší niternou zkušeností. Jeho pů­vodcem může být člověk sám, Duch svatý, nebo ten, koho Ignác nazývá „nepřítelem lidské přirozenosti“. U těch, kdo jsou na „šikmé ploše“, působí Boží Duch rušivě, burcuje je ke změně životního směřování; klam­ná hnutí vedou k opaku: totiž k ukonejšení duše, aby pozůstala na své špatné cestě. Dynamika u těch, kdo jsou na dobré cestě, je zrcadlově obrácená: Bůh v nich působí radost, pokoj, něžně se jich dotýká a povzbuzuje je k další cestě (tato hnutí nazývá Ignác duchovní útěchou); „nepřítel“ se však snaží je okrást o radost z Boží blízkosti neklidem, smutkem a kladením překážek (duchovní neútěcha).

Ignác radí nedělat v neútěše žádná zásadní rozhodnutí, jen vytrvat v dosavadních předsevzetích, případně zesílit duchovní úsilí. Baskický mystik uvádí tři důvody neútěchy: může to být důsledek našeho nedbalého a zahálčivého života, jindy je pro nás zkouškou, protože zlato se tříbí v ohni, ještě jindy nás neútěchou Bůh pedagogicky vede k nějakému důležitému poučení či vhledu. Naopak útěcha může být příležitostí k úvahám, jak jednat v neútěše. V útěše může člověk sbírat síly pro doby neútěchy – v čase hojnosti skládat do sýpek, aby z nich mohl čerpat v čase bídy a nouze. V závěru prvního souboru pravidel Ignác popisuje různé modely strategie „nepřítele lidské přirozenosti“. Ten někdy předstírá větší sílu, než jakou má, aby nám nahnal strach, jindy jedná jako milenec, který nechce být odhalen, nebo jako vojevůdce, který útočí tam, kde je opevnění oslabené.

Pravidla druhého týdne

V Pravidlech druhého týdne Ignác nejprve nabízí základní předpoklady. Podle jeho slov je vlastní Bohu dávat „pravé potěšení a duchovní radost a odstraňovat veškerý smutek a zmatek“. Naopak nepříteli je vlastní proti těmto duchovním darům bojovat „tím, že používá zdánlivých důvodů, zchytralostí a stálých klamných závěrů“ (DC 329). Jedině Bůh může dát člověku „útěchu bez předchozí příčiny“ – bez předchozího smyslového podnětu nebo rozumového poznání, bez vlastních úkonů rozumu a vůle (DC 330–331). Ignác vychází z úvahy, že jsme stvořeni Bohem, a že tedy jen Stvořitel může bez nějaké zjevné příčiny vcházet do lidské duše a svým působením ji vést k lásce – přitahovat ji k sobě.

Apoštol Pavel uvádí, že „sám satan se převléká za anděla světla“ (2Kor 11,14). Právě z tohoto biblického varování vychází Ignác, když varuje před zdánlivě dobrými vnuknutími, které nás ale posléze ponenáhlu odvádějí od správné cesty. Vyzývá proto k bdělosti a k velké ostražitosti. Pozornost má být věnována především průběhu myšlenek: Je důležité sledovat nejen to, jak se myšlenka jeví, ale také k čemu nás vede a za pomocí jakých prostředků (nesmí platit „účel světí prostředky“). Nemáme vždy sledovat jen dobro, ale vyšší a větší dobro.

Ignác z Loyoly dále mluví o tom, že ducha klamu lze rozpoznat podle „hadího ocasu“ (DC 334). Je proto třeba odmítnout myšlenku, která se sice jeví jako dobrá, ale ve skutečnosti vede k něčemu špatnému, rozptylujícímu nebo jen méně dobrému, než pro co se člověk předtím rozhodl. Špatná je i myšlenka, která člověka jen oslabuje a okrádá ho o vnitřní pokoj, duchovní radost a dobromyslnost. Proto je velmi užitečná bezprostřední reflexe, která nám pomáhá rozeznat, kam nás dané myšlenky vedou. Bůh se přitom dotýká nitra člověka, který se vydal na dobrou cestu, jen velmi jemně: vchází tam citlivě, „jako kapka vody, která proniká do houby“, zlehka a tiše, „jako do vlastního domu“ (DC 335). Naopak pokušení způsobí hluk a neklid. Důležité je tedy jakési „naladění duše“.

Poslední pravidlo sv. Ignáce se vztahuje k období doznívání po pravé duchovní útěše. Baskický mystik vyzývá k bdělosti, aby člověk odlišil duchovní radost a zažívání Boží pří­zně od následujícího času, kdy je jeho nitro ještě pod vlivem uplynulé útěchy. V čase doznívání po útěše má člověk tendenci si stanovit ně­jaká předsevzetí nebo si dělat úsudek o důležitých záležitostech svého života – ty ale už nemusí být od Boha.

Vše k větší Boží slávě

Úsilí o hledání Boží vůle přešlo z Duchovních cvičení na všechny strany jezuitských Konstitucí, které nejsou ničím jiným než prodloužením a praktickým uplatněním ignaciánské spirituality. Všechny části těchto jezuitských pravidel jsou proniknuté duchem rozlišování. Jsou důležité jak při přijímání a propuštění kandidátů, tak při skládání slibů; jsou o to potřebnější, čím méně jednoznačná je situace, v níž se ocitne jednotlivý jezuita nebo celá komunita. Ignác v Konstitucích zdůrazňuje, že úkolem představeného je dobře rozlišit, koho a kam poslat a k jakému úkolu, aby s ohledem na místo, práci, osoby, okolnosti nebo časové trvání udělal takové rozhodnutí k větší Boží službě a obecnému dobru. Představený má být veden upřímným úmyslem, zdravým úsudkem a Duchem.

Zvláštní pozornost Ignác věnuje misiím. I při výběru místa, kam jsou členové řádu posíláni, má představený mít stále před očima větší službu Bohu a všeobecné dobro. Přednost by měl dát území, které to nejvíce potřebuje, například kvůli nedostatku pracovníků nebo vinou naléhavého stavu. Dále je třeba uvažovat o tom, kde lze právem očekávat více plodů, tedy kde jsou dveře více otevřené a lidé přístupnější a ochotnější přijmout nabízenou pomoc. Konstituce také vyzývají k tomu, aby se dávala přednost lidem, jejichž duchovní pokrok by mohl blahodárně ovlivnit mnoho jiných osob a míst. Podobně je vhodné upřednostnit velké národy, hlavní města nebo univerzity, kde se soustřeďuje větší množství lidí. Jednoduše řečeno, prospěšnější je investovat své úsilí na těch místech, kde je větší naděje, že se ho podaří rychleji a účinněji zúročit.

Autor je katolický kněz, jezuita. Působí jako farář v akademické farnosti Olomouc. Vydáno ve spolupráci s revue Universum