Jaká byla novozákonní církev?

Teologie a duchovní texty / Martin Šály / 23. července 2016
Jaká byla novozákonní církev?

Ilustrační foto
Autor: Milada Vigerova / Unsplash.com

V závěrečné kapitolce z naší minisérie, zabývající se novozákonní církvi, bychom se měli pokusit shrnout, jaká tedy novozákonní církev vlastně byla. Připomeňme si kapitoly předchozí:

první kapitole jsme pozorovali, že první křesťané netvořili celek sjednocený myšlenkově ani organizačně. Ježíš z Nazaretu, vírou přijímaný jako Kristus, představoval pevný základ jednoty, ale toto jednotné východisko neznamenalo uniformitu myšlení a života. Církevní různorodost tedy nemusí být ani dnes vnímána jako kritický problém, je-li ochota k hledání ekumenické jednoty v různosti.

Ve druhé kapitole jsme se zabývali vývojem novozákonní církve na příkladu proměny jejího vztahu k židovstvu. Viděli jsme, jak se raná církev v průběhu prvního století přerodila z „židovské sekty“ do nového náboženství, které se od židovstva oddělovalo. Tato ohromující proměna církve prvního století nám ukázala, že svého vývoje se církve takříkajíc nemusejí bát.

Třetí kapitola se věnovala vztahu mladé církve ke společnosti, ke „světu“. Novozákonní křesťané se asi typicky považovali za „cizince a přistěhovalce“, kteří s okolím nejsou příliš slučitelní. S tímto porozuměním lze patrně mírnit každou nadměrnou touhu církve se propojovat se společností nebo vtiskovat nevěřícímu okolí svůj způsob vidění světa.

Ve čtvrté kapitole jsme se zabývali autoritami novozákonní církve. Objevili jsme stejné napětí, se kterým se musejí vyrovnávat všechny církve dodnes: na jedné straně stojí víra, že Pánem života církve je Kristus posílající křesťanům Ducha, na straně druhé se církev lidí z masa a kostí potřebuje spoléhat také na hmatatelné autority lidské. Jak nalézt rovnováhu a nepadnout do pasti spoléhání hlavně na to, co je vidět? Pokud se tak stane, je na místě se zamyslet nad Lukášovou vírou, že církev vede sám Duch, i „pavlovským“ naléháním na aktivní spolupráci jednotlivých křesťanů v církvi podle jejich charismat, která jim Duch dává.

páté kapitole jsme se dotkli možná největší bolesti novozákonních křesťanů: ani tyto malé a rozptýlené skupinky prvních křesťanů se nevyhnuly vnitřním rozporům a rozdělení. Z dávných křesťanských časů jsme tak uslyšeli ozvěnu prvních křesťanských schizmat, ale také svědectví o cestách, kterými se křesťané s těmito událostmi vyrovnávali. Mohli jsme souznít s „láskami a nenávistmi“ křesťanů janovských obcí. A mohli jsme také použít fantazii a představit si, jak oni jakoby soucítí se schizmaty křesťanů dalších generací i s rozděleními, které jsme my sami zažili a zažíváme v církvích dnes.

Šestá kapitola nabídla možnost zamyslet se nad „programem církve“. Uvažovali jsme o tom, jak mladá církev přetvořila „Ježíšův program“ naléhající na blízkost Božího království do „programu Ježíš Kristus“. Uvažovali jsme, že pro dnešní církve může být užitečná obnova ježíšovské „eschatologické horlivosti“, touhy po tom, aby se již Boží království stalo definitivní skutečností.

 

Co o novozákonní církvi říká kánon Nového zákona jako celek?

Jaká byla novozákonní církev?

Papyrus 46, většinou zkráceně P 46, je nejstarší papyrus obsahující text listů sv. Pavla
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Dovolme si nyní na chvíli vystoupit z novozákonních časů a zastavit se u vzniku kánonu Nového zákona. Už víme, že v jednotlivých textech Nového zákona nacházíme záznamy různých tradic - pavlovské, synoptické, janovské a dalších, Nový zákon je tak sbírkou různorodých spisů, které si leckdy až protiřečí. Můžeme přemítat, proč to naši křesťanští otcové připustili - nebylo by pro ně i pro nás užitečnější, pokud by rozhodující sbírka křesťanských textů byla více zharmonizovaná, jasnější, jednoznačnější? Pokud bychom z ní jasněji viděli, co církev opravdu „je“ nebo má být? Kánon Nového zákona jako celek takové představě odporuje. Konečná podoba kánonu nicméně svědčí o hledání „přijatelné míry“ různorodostí, protože historie jeho vzniku paradoxně svědčí jak o omezení, tak o obhajobě různorodosti:

  • Omezení různorodosti. Nový zákon neobsahuje gnostické spisy (o gnózi stručně viz třetí kapitola). Gnóze přitom byla ve druhém století kvetoucím hnutím, které mělo ambice přetvořit celou náboženskou scénu včetně křesťanství. Toto se ale nestalo a v Novém zákoně nenajdeme například gnostizující Tomášovo evangelium, ač je možná dokonce starší než nejmladší kanonické spisy NZ. Vedle gnóze jsme dříve zmínili také ebionity, nicméně „evangelium ebionitů“ v NZ také nenajdeme, přestože se o jeho existenci pozdější křesťanští autoři jako Jeroným zmiňují. V druhé kapitole jsme popisovali, že první centrum křesťanství bylo v Jeruzalémě a křesťanství mělo výrazně židovský charakter. Přesto kvůli pozdějšímu vývoji spisy reprezentující židovsko-křesťanské myšlení jsou v NZ zastoupeny mnohem méně, než by tomu odpovídala početní i ideová síla tohoto proudu (přinejmenším do r. 70). Uvedená omezení jsou tedy příkladem omezování různorodosti novozákonní sbírky.

  • Potvrzení různorodosti. Za opačný příklad, kdy se církev bránila před přílišnou unifikací, můžeme vzít reakci proti Markionovi. Bohatý rejdař Markion přišel do Říma kolem r. 140. Stal se hlavním patronem a ochráncem římské křesťanské komunity, ale poté se od ní kolem r. 144 oddělil. Důvodem byla jeho teologie, která do značné míry rezonovala s děním tehdejší doby. V letech 132-135 byli Židé poraženi ve válce vedené s velkou krutostí. Markion se poté objevil v Římě se svými Antitezemi mezi Starým a Novým zákonem. V této době, kdy se svět odtahoval od poraženého národa, se mělo podle Markiona od židovstva odtáhnout i křesťanství, tentokrát už i od jeho Písem a Boha. Pro Markiona existovala dvě božstva, Bůh Starého zákona (Bůh spravedlnosti a odplaty, vyžadující oko za oko, povolující polygamii a rozvod, uzákoňující pravidla chování atd.) a Bůh Nového zákona (Bůh lásky a milosti, lásky k nepřátelům, Bůh svobody od Zákona atd.). Starý zákon byl tak Markionem zcela odmítnut a formující se nový kánon měl být očištěn od židovských vlivů. Ze čtyř evangelií měl být využíván jedině Lukáš (bez kapitol 1-2) a za apoštolskou tradici mělo být považováno jen deset pavlovských listů. Církev ale odolala a značnou míru různorodosti křesťanského kánonu zachovala. Antimarkionovská vlna tak (navzdory obtížím vztahu mezi křesťany a židy po r. 70) definitivně potvrdila „Starý zákon“ jako součást křesťanského kánonu. Různorodost byla natrvalo obhájena především takto:

    • Starý zákon byl zahrnut spolu s „novým“

    • Evangelia a listy byly položeny vedle sebe

    • Byla kanonizována čtyři evangelia, a ne jedno

    • Obecné epištoly (Jk, 1Pt, 2Pt, 1J, 2J, 3J, Ju) byly do kánonu zahrnuty spolu s pavlovskými listy

Zformování křesťanského kánonu lze chápat jako konec raného křesťanství, jako potvrzení „normativní kolektivní paměti“, tedy souhrnu svědectví rané křesťanské církve, která mají být považována pro budoucnost za směrodatná. Podle takového chápání pak ale trvalou křesťanskou normou bude různorodost, nikoli uniformita. Tato různorodost není bezbřehá, má své meze a co je za nimi, už „kanonické“ není. Co je ale uvnitř, není uniformní.

 

Závěrem

Může nás napadnout, že otázka v nadpisu této kapitoly (Jaká byla novozákonní církev?) je vlastně zavádějící. Pokud se ptáme, jaké cokoli živého „je“ nebo dokonce „bylo“, nevyhneme se pokušením zjednodušování. Můžeme lásky a nenávisti živé rané církve uchopit prostřednictvím popisných pravd a idejí?

Rezignovali jsme už na to, abychom novozákonní církev popsali „hmatatelně historicky“ jako jednotnou organizaci pod vedením konkrétních autorit. Nedopadneme ale lépe ani tehdy, pokud budeme zkoumat, jak novozákonní křesťané popisovali sami sebe teologicky, tedy prostřednictvím výpovědí víry. Takové výpovědi víry o církví, používající metafory a obrazy jistě v NZ najdeme. Ovšem těchto obrazů církve v Novém zákoně je překvapivě velké množství (bylo jich napočítáno téměř sto), například: Boží lid, nové stvoření, tělo Kristovo, společenství věřících, sůl země, nekvašený chléb, ratolest, vinice, fíkovník, olivovník, vyvolený rod, svatý národ, svatý chrám, vyvolení, pasené stádo, nové město, královské kněžstvo, Boží spočinutí, žijící v Kristu, učedníci, následovníci Kristovi, vyslanci Kristovi, cesta, svědkové, přátelé, otroci, Boží dům, společenství života, svatí, společenství těla a krve Kristovy, společenství chleba a kalicha, budova na skále, Boží pole, hostina Beránkova, panna, Kristova nevěsta, cizinci a příchozí, chudí, atd. Jak na základě tak velkého množství teologických výpovědí vytvořit nějakou „teologii (novozákonní) církve“? Nejspíše tedy jednoduchou odpověď na otázku "Jaká byla novozákonní církev?" nelze dát. Uvedené obrazy ale dobře ukazují na tajemství života novozákonní církve: na její víru, že vznikla jako dílo Boha samotného, že byla ustavena pro život „v Kristu“. Novozákonní církev je v prvé řadě tajemným příběhem Božím v příbězích křesťanů individuálních a zejména společných. Taková církev ale ví, že zůstává provizoriem před příchodem koncem času, věcí předposlední, církví poutníků očekávajících naplnění Ježíšovy vize příchodu Božího království. Až se tato jeho vize ale naplní, církev již nebude potřeba - Bůh bude všechno ve všem.



Hlavní literatura k této kapitole:

Petr Pokorný, Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona. Vyšehrad, Praha, 2013 (orig. 2007).

Jan Dus, Petr Pokorný, Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2001.

Gerd Theissen, The Religion of The Eariest Churches. Fortress Press, Minneapolis, 1999.

Paul S. Minear, Images in the Church in the New Testament. Westminster Press, Lousville, 2004 (orig. 1960).



Autor pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články

24. 12. 2016 11:44

O elitách

20. 11. 2016 14:02

Silvestr liturgického roku

2. 7. 2016 12:55

Jaký byl program novozákonní církve?


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Rodrigo koncert
Festival United 2017

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Mají se křesťanské církve podílet na duchovním programu při Prague Pride?
Ano
26%
 
Ne
69%
 
Nevím
5%
 
(Počet hlasů celkem: 174)