Seznamka
Otčenáš v češtině, mozaika z kostela Pater noster, Jeruzalém
Autor: wikipedia.org / Wikipedia Commons
Když jsem začala praktikovat svou víru, měla jsem s modlitbou Páně trochu problém a musela jsem si ji „přeložit“, abych ji neodříkávala jako nějakou mantru.
Je to naše denní modlitba, její slova nám předaly předchozí generace. Každý živý jazyk se vyvíjí, mnohé modlitby si vyžádaly textovou úpravu, aby „církevní čeština“ zůstala živá a aktuální. Modlitba Otče náš je ovšem výjimkou, ta slova jsou natolik promodlená, že je není možné jen tak odsunout. Už proto se překlad do moderní češtiny musí jevit jako velmi diskutabilní. Přesto je vhodné ho použít jako pracovní text, jen pro zamyšlení nad obsahem modlitby, kterou nás naučil Pán Ježíš.
Náš nebeský Otče,
vzdáváme čest tvému svatému jménu.
Ujmi se vlády,
ať se děje všechno podle tvé svaté vůle.
Dej nám náš každodenní chléb i dnes
a odpusť nám naše provinění,
tak jako i my odpouštíme těm, kteří nám ublížili.
Chraň nás před pokušením
a vysvoboď nás z moci Zlého.
(Vždyť jen tobě navždy patří vláda, moc i sláva. Amen.)
(Tento překlad je z moderního překladu Bible Slovo na cestu).
Chceme-li se zamyslet nad modlitbou Páně, je ovšem vhodné mít před sebou i latinský text. Latina má totiž výhodu jazyka, kterým se už nehovoří – význam jejích slov je dán jednou pro vždy.
Otče náš, jenž jsi na nebesích - Pater noster, qui es in coelis
Otče nás všech, celé lidské rodiny; přesnější by možná bylo „tatínku“. Bůh pro nás už není Elohim, Pán zástupů, před kterým se pouze a jedině sluší padnout na tvář. Je to náš Otec, ke kterému můžeme bez obav přijít.
- qui es in coelis jenž jsi na nebesích
Možná by znělo lépe, který jsi na výsosti. Protož zájmeno jenž se už odstěhovalo do křížovek a latinský výraz coeli je výstižnější než slovo nebesa; Bůh totiž nesídlí někde nad vesmírem nebo v jeho hlubinách, je všude kolem nás i v nás a přitom nás nekonečně přesahuje. („Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu…“).
- sanctificetur nomen tuum - posvěť se jméno tvé
Ať je tvé jméno nám vždy svaté, to nejsvětější. Jsou to dvě strany jedné mince: důvěrná blízkost a Boží vznešenost, neuchopitelnost. Krásně to vystihl Jan Karafiát v modlitbě Broučků: „…dej ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.“ Boží bázeň není strach. Je to hluboká úcta, která patří jedině Bohu. A opět si můžeme připomenout: ve Starém zákoně Boží jméno nesmělo být vysloveno, kdežto my smíme Bohu říkat Otče.
- adveniat regnum tuum - přijď království tvé znamená: kéž nastane tvé království – ať se všechno děje podle tvé vůle
Shrnutí mesiášského očekávání Starého zákona dostává teprve tady svůj pravý význam. Všechna lidská činnost, veškeré usilování, vědění, má směřovat k Bohu. Je to obsaženo i v definici filosofie, ze které vzešly všechny vědní obory – věda o všech věcech z hlediska jejich posledních příčin. A první i poslední příčinou je Bůh, alfa i omega. Pokud důvěřujeme k Bohu a směřujeme k němu, připravujeme příchod Božího království.
- fiat voluntas tua - buď vůle tvá
To se zdá být zcela jednoznačné. Je to ale opravdu tak jasné? Těžko chtít například od matky, které tragicky zemřelo dítě, aby prostě řekla: staň se Tvá vůle. V Božím plánu totiž není zlo, utrpení, smrt. Důležité je proto vždy dodat: jako v nebi tak i na zemi. Tato prosba navazuje na předchozí prosbu přijď království tvé. Vždyť Bůh není totožný se světovou vůlí Arthura Schopenhauera, Boží vůle není „slepá vůle“, nutící nás k tomu, co vlastně nechceme.
Panem nostrum cottidianum da nobis hodie – chléb náš vezdejší dej nám dnes.
Chléb znamená v hebrejštině nejen bochník chleba, ale i to všechno, co je potřebné k životu zde na zemi. Slovo „vezdejší“ už přestává být srozumitelné, plete se s nějakým archaickým výrazem pro „zdejší, obyčejný“. Ale jeho význam je „každodenní“, tedy to, co potřebujeme k naší existenci dnes a denně, abychom mohli směřovat k věčnosti.
Et dimitte nobis debita nostra sicut et nos dimittimus debitoribus nostris - A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Slovo „viník“ je dnes už spíš knižní a spojení „náš viník“ zní tak trochu šroubovaně. Spíš bychom řekli: „A odpust nám naše viny. Jako i my odpouštíme těm, kdo nám ublížili.“
Et ne nos inducas in tentationem - a neuveď nás v pokušení
Právě tohle je formulace, kterou chce papež František pozměnit. Ovšem tak, aby této šesté prosbě modlitby Páně vrátil její původní smysl. Řecký výraz peirasmos znamená zkoušku i pokušení. Zkouškám se nevyhneme, vždyť sám život je zkouška, a proto se nemodlíme „ušetři nás zkoušek“. Ale prosíme Boha, aby zkoušky nebyly příliš těžké. Zrovna tak my máme být vůči Bohu „féroví“ a nepokoušet ho – to znamená nespoléhat se na jeho nekonečné milosrdenství, nezahrávat si se zlem. Do toho patří i podceňovat pokušení: nikdo z nás nemůže vědět, jak by obstál ve skutečně zlé situaci!
Sed libera nos a malo – ale vysvoboď nás od zlého.
Slůvko „ale“ je zde víc než pouhá spojka, ukazuje na souvislost s pokušením, které je dílem toho Zlého, z jehož moci chceme být vysvobozeni.
A pak už jen závěrečná doxologie: Neboť Tvé je království i moc i sláva navěky. K tomu už není co dodat.
Takže papež nechystá žádnou převratnou změnu.
Autorka je katolička, profesí lékařka.
Související zpráva: Papež František v televizním rozhovoru podpořil jiný překlad části modlitby Otčenáš
