Seznamka
Biskup Stanislav Krátký
Autor: www.obalkyknih.cz
Kniha Miroslava Nedorostka má příznačný podtitul: Kněz, politický vězeň, dělník a biskup skryté církve. Život kněze ve druhé polovině 20. století.
Je to biografie nejen kněze Stanislava Krátkého, ale i celé české katolické církve, tedy nejen té skryté, v podmínkách totalitního státu. Protože “oficiální” a “tajnou” církev od sebe nelze oddělovat, jde totiž jen o dvě větve téže církve.
Pojem „skrytá církev“ zavedl (a teologicky propracoval) právě Stanislav Krátký. Nejde o podzemní hnutí nebo snad o tajnou církev, tím méně o romantiku katakomb. To jasně vyjádřil už P. Josef Zvěřina: „podzemní církev je jedině na hřbitově“. Skrytá církev, je jen neveřejná větev katolické církve.
Historik Miroslav Nedorostek měl jako autor obtížnou pozici; Stanislav Krátký v roce 2010 zemřel, kniha tedy nemohla být ve formě rozhovoru. Autor musel čerpat z mnoha archivních pramenů, zpovídat pamětníky a získané poznatky skládat jako mozaiku. Korespondence se mnoho nezachovalo, protože aktivity Stanislava Krátkého byly z pochopitelných důvodů přísně zakonspirované. Miroslav Nedorostek měl naštěstí jednu výhodu: historií „moravské“ skryté církve se zabýval už ve své dizertační práci a tehdy ještě mohl se Stanislavem Krátkým vést rozhovor.
Kniha se nečte snadno, nejen pro množství faktů, ale i proto, že život a osobnost Stanislava krátkého v dějinných souvislostech se nedá uchopit hned napoprvé. Sám autor uvádí, že nejde o životopisnou knihu v pravém slova smyslu: „Text nemá ambice popsat celou hloubku osobního a duchovního života Otce Stanislava…“ Miroslav Nedorostek nezapře historika, postupuje přísně chronologicky a krok za krokem trasuje všechna místa, kde Stanislav Krátký působil. Čtenář si při prvním otevření knihy může připadat zahlcený množstvím údajů, může to trvat nějakou chvíli, než se zorientuje. Zásadní význam mají kontextuální poznámky, a to nejen pro nepamětníky, výstižně a přitom stručně vedou k porozumění době i specifickým podmínkám skryté církve od poválečného období, přes šokující změny po únoru 1948, devastaci padesátých let, nadějná šedesátá léta vrcholící závanem svobody roku 1968. dusnou beznaději sedmdesátých let a už vyšeptalou normalizaci let osmdesátých, až po návrat do svobodných poměrů po roce 1989. Čtenář, který není zrovna fundovaný v historii, by měl začít právě těmito kontextuálními poznámkami, bude se pak v knize lépe orientovat.
Detail obálky knihy
Autor: www.obalkyknih.cz
Kněžský život Stanislava Krátkého byl více než dramatický. Je až k nevíře, čím vším byl: bohoslovcem za okupace, kaplanem, administrátorem a vyhledávaným kazatelem, politickým vězněm, knězem bez státního souhlasu – jeřábníkem apoštolujícím mezi dělníky, tajně vysvěceným biskupem skryté církve, působícím jako farář, ostře sledovaným StB. Působil ve veřejné pastoraci i ve skryté církvi, propracoval její teologii a poskytoval jí tolik potřebnou zpětnou vazbu. Hranice mezi skrytou a veřejnou církví nebyla nijak ostrá, mnohé aktivity se prolínaly. Protože režim povoloval prakticky jen bohoslužby v kostele. Takže vzdělávání, práce s mládeží, vydávání knih a časopisů – to vše se muselo přesunout do „podzemí“. Vždyť i moje náboženské vzdělání a uvedení do svátostného života muselo proběhnout “na černo“, bez státního souhlasu. Ovšem u kněze působícího ve veřejné pastoraci, bez bližšího kontaktu na skrytou církev.
Podle kanonického práva byli biskupové skryté církve v poněkud patové situaci, protože pro určité území, tzn. diecézi je jeden sídelní biskup, který může mít pomocné biskupy, ale ti jsou mu plně podřízeni. Tajně vysvěcení biskupové tedy neměli jasně vymezenou činnost, žádné území a jejich pravomoc mohla kolidovat s pravomocí sídelních biskupů. Ovšem většina biskupských stolců byla neobsazena a Felix Maria Davídek, spolupracovník a světitel P. Stanislava, budoval paralelní církevní struktury, počítal totiž s naprostou likvidací veřejně působící církve. Řídil se mexickými fakultami, které si ovšem vykládal dost volně, a tak „v situaci krajní nouze“ a „v plnosti času“ neváhal přistoupit k netradičním krokům. Kamenem úrazu se stalo kněžské svěcení žen. Stanislav Krátký vypracoval pro synod v Kobeřicích (1970) expertízu. Nebyl proti stylem „přes to nejede vlak“, ovšem v dané situaci tento návrh neschvaloval. Kobeřický synod znamenal rozdělení Koinótés a počátek konce spolupráce biskupů Felixe a Stanislava.
Stanislav Krátký bral skrytou církev jako umožnění autentického života podle evangelia bez omezování státním dozorem. Stal se jejím pilířem, nejvýznamnější postavou. Logicky se dalo čekat, že v ovzduší svobody bude sloužit jako biskup všem, vždyť biskupské stolce byly vakantní. Jenomže v devadesátých letech se vyskytl problém s integrací kněží vysvěcených ve skryté církvi. O některých svěceních byly pochyby, jistě i tím, že biskup Davídek světil jako na běžícím páse kněze celibátní i ženaté muže-biritualisty, ženy (údajně nejen Ludmilu Javorovou) i biskupy. Ovšem vůči Stanislavu Krátkému to bylo více než nespravedlivé. Až do roku 1999 pokračoval jako farář v pohraničním Hrádku u Znojma. Nezahořkl, pracoval dále se stejným nasazením, dočkal se i uskutečnění své vize: stál u zrodu Rádia Proglas a Televize Noe. Teprve ve svých 77 letech se dočkal určitého zadostiučinění a ocenění své dlouholeté obětavé práce: byl jmenován proboštem Význačné kolegiátní kapituly sv. Václava v Mikulově.
Knihu mohu jen doporučit. Jejím největším přínosem je jasné a vyčerpávající vysvětlení, co znamenala skrytá církev – právě na příkladu života jednoho moravského kněze, který své kněžství žil autenticky podle evangelia ve všech dějinných a společenských zvratech.
