Známý Dostojevského výrok o tom, že krása spasí svět, by si měli křesťané připomínat stále. Jde o důležitý postoj člověka, který se nutně promítá do liturgie, modlitby, vztahu k umění i ve zcela běžném životě. Jaký je tedy poměr křesťana ke kráse?

Jaká je role liturgie v životě církve? Mělo by její slavení být ovlivněno pastorálními a katechetickými potřebami? A co je vlastně „čisté liturgické slavení“? Zejména je třeba vidět, že primární roli ve shromáždění hraje Bůh a že jeho primát je naprosto absolutní. Čteme-li o tom, že by často mohly stačit jen bohoslužby slova s výborným kazatelem, neboť jsou stejně pro moderního člověka šité na míru optimálně – jsou krátké, inspirující a kvalitní, můžeme vidět zásadní nepochopení toho, co je smyslem liturgie.

Pokud se podíváme do historie, je možné říci, že umění člověka provází téměř od samých počátků jeho existence - od jeskynních maleb v Lascaux či Chauvet, přes výzdobu v egyptských pyramidách, řecké chrámy, renesanční či barokní stavby Itálie až po moderní architekturu ať již Ludvíka Kolka nebo dalších. Umění je tedy něčím, co člověka provází celým jeho pobytem na Zemi. A přesto je to činnost velmi mimořádná, neboť ji nevykonávají žádná zvířata. Umění nemá žádný zjevný či plánovaný smysl. Umělec by zřejmě řekl, že tvoří, protože nemůže jinak.

Křesťansky orientovaní filosofové často velmi silně ovlivňovali dějiny vědy. A jedním z nich byl nepochybně i svatý Augustin, který svými úvahami o čase obohatil nejen filosofii a teologii, ale také vědy speciální.

Čas od času zaznívají výroky o tom, jaký byl před koncilem v církvi pořádek, že vše mělo řád a dobře fungovalo. Jako by vše fungovalo bez potíží, koncil nebyl potřeba a jen do všeho vnesl relativismus a zmatek. Zdá se ale být jasné, že tomu tak rozhodně nebylo. Snad to největší, co lze koncilu vyčítat je, že přišel pozdě. Ostatně stejně jako ten Tridentský.