Ve středověku existovaly tři hlavní poutě, které by měl křesťan vykonat. První byla do Svaté země, druhá do Říma a ta třetí do Santiaga de Compostella k hrobu Ježíšova apoštola sv. Jakuba. Pět let jsem odolával přáním své manželky, která si přála tuto pouť vykonat. Mě však představa, že bych měl jít někam pěšky, a to ještě ke všemu minimálně 100 km, přímo děsila.

Debata o tom, zda by se v církvi měly zavést konkrétní lhůty pro vykonávání církevních úřadů, které vzbudil článek Martina Vaňáče, ukazuje některá nepochopení, která se objevují u jistého typu věřících. Nejde přitom jen o vztah k církevním úřadům, ale o zdravý postoj k autoritám jako takový.

Loňský mimořádný synod o rodině, ten letošní nastávající, nejnovější sociální encyklika a vlastně i celý dosavadní Františkův pontifikát odkrývají uvnitř církve vícero zásadních rozporů. Ty se sice projevovaly již dříve, až několik nedávných let však zcela obnažuje jejich závažnost.

V neděli 12. července skončila Katolická charismatická konference, v pořadí celkem dvacátá šestá, v moravské metropoli už devátá. Letos se sešlo přes pět tisíc účastníků (nepočítají se jednodenní vstupy) a dětí bylo dvanáct set.