Se spisovatelem Milošem Doležalem o zvláštních okolnostech, které vedly k napsaní nové knihy, o tlaku na číhošťskou farnost, vyšetřovateli StB Ladislavu Máchovi i osobním setkání s P. Josefem Toufarem.

V loňském jubilejním roce bylo o Druhém vatikánském koncilu napsáno skutečně mnoho. Přesto se stále objevují určité pochybnosti o tom, zda bylo jeho svolání na místě, zda řešil skutečně vážné problémy a zda reformy, které přinesl, ať již z pohledu ekumenismu nebo liturgie, nebyly nasměrovány špatným směrem. Rádi bychom ukázali, že manipulační prostor koncilu byl podstatně užší, než se běžně míní, tedy že většina závěrů je svým způsobem kompromisním maximem možného.

Historická paměť je trestuhodně krátká a proto mainstreamoví žurnalisté přivítali setkání římského papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla jako přelomovou událost. Některé zprávy jakoby naznačovaly, že pravoslaví a římskokatolická církev se tu setkávají poprvé od takřečeného velkého schizmatu. Avšak snahu posílit jednotu oslabenou historickými událostmi projevují obě tyto významné historické větve křesťanstva již od doby po II. vatikánském sněmu Církve římskokatolické (1962 – 1965).

Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.

„Prosím vás, vždyť byli uznáni za svaté, kdo žili na sloupech a věřili, že tím slouží Bohu, zase jiní se nechali zaživa rozežírat hmyzem, a já nevím co ještě. V tom je právě nadhodnocení transcendentna; lidé chtějí Bohu sloužit něčím zvláštním a protipřirozeným – náboženská akrobatika!“ Tahle Masarykova slova zaznamenal kdysi Karel Čapek při jejich rozhovoru o náboženských otázkách. Domnívám se, že to, co jim předchází i to, co následuje, má dnešnímu člověku stále co říct.