Dne 28. října roku 312 se nedaleko Říma odehrála jedna z nejdůležitějších bitev světových dějin. Zvítězil v ní císař Konstantin, který uvěřil, že se stal nástrojem Kristovým, a začal podporovat křesťanství. Vítězství křesťanské víry v Římské říši však nebylo dílem jednoho politika, ale spíš statisíců vyznavačů a mučedníků, kteří jí předtím zachovali věrnost v dobách pronásledování.

V říjnu započatý Rok víry může být vnímán hned několika způsoby. První se nabízí optikou Pavla VI., jenž v roce 1967 vyhlásil „Rok víry“, přes pohled skeptického postmoderního člověka, až po snahy Benedikta XVI. přinést problematiku víry do kontextu II. vatikánského koncilu.

Druhý vatikánský koncil znamená v dějinách katolické církve jednu z jejích zásadních, paradigmatických změn. Stejně jako přechod křesťanství do helénského prostředí, změny statusu na státní náboženství pozdní římské říše či adaptace na radikálně odlišné podmínky života v raném středověku, i Druhý vatikánský koncil znamená důležitý předěl v dějinách církve.

Důkazy Boží existence patří mezi intelektuální cvičení, která probíhají již od středověku. Zřejmě první systematický důkaz nabízí Anselm z Canterbury, na kterého navazují Scotus a Tomáš. Z moderních myslitelů je pak možné uvést Gödela. Do jaké míry je možné ale existenci Boží dokázat?

O Kurtu Gödelovi se mluví v různých kruzích – mezi informatiky, matematiky či filosofy. Je škoda, že se mu v současné teologii nevěnuje mnohem více prostoru, protože jeho přínos je mnohem větší než jen v (překvapivě málo diskutovaném) ontologickém důkaze existence Boží.