Text laudatia předneseného 18. května 2022 se na oslavě 50. narozenin historika, teologa a kněze P. Tomáše Petráčka v Hradci Králové.

K napsání tohoto příspěvku mne přivedl trefný článek Michaela Martinka, kde autor mj. glosuje, že „lidé hledají spiritualitu, tedy duchovní zakotvení, které by dávalo smysl jejich životu; a církve jim místo toho nabízejí rituály, předpisy, zákazy, nesrozumitelná dogmata“.

Jmenování Jana Graubnera pražským arcibiskupem je z mnoha důvodů velkým překvapením, které asi málokdo předpokládal. Nenadálá volba klade mnoho otázek, například: jak dlouho se vlastně nástupce Dominika Duky hledal a kolik neúspěšných kol tzv. terna předcházelo finálnímu rozhodnutí?

Mnozí z biskupů jsou ve vedení diecézí i přes třicet let, rezignaci musí podle kanonického práva podat až ve věku 75 let. Při vší úctě, dovedete si představit, že by byl tak dlouho ve funkci nějaký prezident nebo ministr? Proč zrovna biskupové musí sloužit tak dlouho? To má původ ve staletích, kdy vládli monarchové, a tedy i církev chápala moc monarchicky. Společnost se od té doby změnila, církev moc ne.

Nejen české jazykové prostředí se rozdělilo v hrubých obrysech na dvě skupiny. Jedna s tím, jak se papež staví k barbarské válce na Ukrajině, souhlasí. Druhá skupina naopak vyjadřuje kolísavou míru kritiky a odporu vůči tomu, jak je František měkký a nejednoznačný v odsouzení válečného zločince Putina. Z toho, co každý den od papeže Františka čtu, vidím a slyším, jsem přesvědčený, že ví, co je to válka, jaké má oběti, jak strašná a nespravedlivá umí být a že má své mučedníky.